Re: Přátelé

Měla jsem velmi rozdílný vztah k mým prarodičům. Vídali jsme je oba stejně často, samozřejmě. Děda, kdykoli jsme přijeli, se nám opravdu věnoval, chodil s námi do lesa i po městečku (to jsem jako dítě nenáviděla: "dobrý den,pane doktore, to vám ty dětičky zase povyrostly..." znáte,že?) vyprávěl nám o historii, často cizojazyčně (to jsem milovala), bral nás do svého "tajného" pracovního pokoje a nechal nás na plátno malovat olejovými barvami a zkoumat jeho staré zubařské náčiní.... Babička nám pravda uvařila, ale jinak skoro nic, jen nás stihla vyhubovat, že nemáme dostatečně vzorně složené oblečení a z parku jsme přišli jako čuňata.
Dosud mám slzy v očích, když si vzpomenu na dědu, který zemřel před skoro 20lety, na pohřbu babičky mi zas tak moc smutno nebylo... je to asi tvrdě řečeno.
Vztah nikdy není jen o jedné straně, jak už jste tu psaly. Sebelépe vychované dítě (ani v nejmenším tím nesnižuji zásluhy Macešky - moc ji obdivuji) si těžko vybuduje vztah k chladě se chovajícímu prarodiči.