Dopis

Mezi gratulanty se dostavilo i devět puberťáků. Pogratulovali, objali, odpověděli na otázky, co škola, jestli ti učitelé nezlobí, jestli se dobře učí, jestli poslouchají maminku, jestli jsou slušní - a obdrželi každý nadepsanou obálku.

Míša mi tu svoji strčila (co s obálkou, že?), a tak jsem si po oslavě v klidu mohla prohlédnout její obsah. Téměř s jistotou jsem očekávala nějakou bankovku ušetřenou ze skromného důchodu. Co jsem nečekala, byl dopis. Dopis psaný pro ně. Dopis o blahoslavenství.

Blahoslavení jste, kteří máte pochopení pro pomalou chůzi a roztřesené ruce, a nesykáte netrpělivě, když belhavě přecházím křižovatku a neumím hezky jíst.

Blahoslavení jste, kteří chápete, že se mé ucho musí namáhat, abych rozuměl a mluvíte se mnou zřetelně.

Blahoslavení jste, když vidíte, že mé oči jsou zakaleny, mé myšlenky jsou smutné a taktně mi pomůžete v čem právě potřebuji pomoci.

Blahoslavení jste, kteří se u mne zastavíte s přívětivým úsměvem a máte čas trochu si se mnou popovídat a neděláte to se shovívavou ironií.

Blahoslavení jste, když neříkáte, že jsem starý popleta, protože pořád něco zapomínám a ztrácím.

Blahoslavení jste, kteří umíte ve mně vzbudit krásné vzpomínky na zašlé časy a trpělivě vyslechnout, když si zavzpomínám na své mládí.

Blahoslavení jste, kteří mi dáváte najevo, že jsem pořád ještě člověk, že nejsem odepsán a že nejsem tak docela sám.

Blahoslavení jste vy všichni, kteří mi nějak ulehčujete dny mé staroby, které mi ještě zbývají ujít po cestě do věčného domova. Až budu doma, budu o vás vyprávět OTCI.

Oči se mi zamlžily, když jsem to poselství dočetla. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak se ti naši děsně free puberťáci předháněli, kdo pomůže oslavenci do auta, z auta, s berlemi, usadit se, odložit si, jak v klidu odpovídali na ty "příšerné" otázky, a vzpomněla jsem si, že nikdo z nich neřekl "to se mi nehodí, tam nejdu, mám něco lepšího". Já blázen to brala jako samozřejmost…