A mě to dojalo...

jako mě už tolik měsíců dojímají slova mého syna... Je mu dva a půl roku. A mluví proti ostatním stejně starým dětem jako dospělák, nikdo na něj nešišlá a má kolem sebe pořád spoustu lidí.
A přesto má tu svoji dětskou fantazii. Taky se bráním vymýváním mozečků televizí, ale miluje Lvího krále. A cestou z dovolené mi na zastávce v Alpách ukazoval skály a vyprávěl mi, že vidí statečnýho Simbíčka... a když mi večer povídá v postýlce, že v koutě pokoje sedí "pták Kokodák" (to není z mé hlavy, my ho nestrašíme :-), ale že je hodný a jen se dívá, a když mi zatvrzele vypráví, že v jeskyni kousek od nás v lese pokaždé, když jdeme kolem vidí "vážně draka"... tak mě dojímá a nechávám ho. Připadá mi to stejně krásný, jako že maminky jsou nejkrásnější princezny, a tatínkové nejstatečnější princové. My hrajeme hry plný fantazie a já jsem si nikdy nemyslela, že toho budeme schopní. V souvislosti s tím jak píšu co náš mrňous povídá, si vybavuju (nesouvisí to s tímhle článkem tolik) jak se u snídaně díval na rozsvícené bodovky a říkal: "Světla moje, krásně svítíte, já vás miluju!"

Jen si tu dětskou fantazii užívejte, vy kteří na to máte čas. A vy co máte tři děti (a pochopitelně v tom případě spoustu práce, a hodní jste obdivu :-) ji určitě taky někde místy najdete. S dětmi to totiž myslím ani jinak nejde. Někdy prostě podle mě všechny děti poletují v tom svým světě a díky Bohu se s námi - rodiči - o to chtějí podělit.