Výzkum

Dobrý den, diskutující dámy, dovolte mi podělit se o zkušenost: když mi bylo 20, srazilo mne auto na přechodu. Byla jsem na operaci, měla jsem ruku v závěsu, modřiny po půlce těla a ještě jsem kulhala. Cestou z výslechu u policiie jsem v metru poprosila slečnu (tak 28), jestli by mne nepustila sednout, protože jsem týden po operaci a je mi dost zle. Ač seděla na sedadle pro invalidy, odvětila, že mi nevěří, že mi něco je a že je unavena z práce, nebo musela stát celý den. Načež mne začalo pouštět sednou asi tak 15 lidí okolo a slečna se stala předmětem hromadného nadávání a osočování. Dost mě to potěšilo=)

Později jsem byla poučena jedním odborníkem - kriminologem o výsledcích kriminologických výzkumů na téma "deset lidí tam bylo, nevidělo, neslyšelo, nepomohlo" o tom, že je lepší se vždy obracet na jednoho konkrétního člověka s žádostí o pomoc, pokud možno nahlas. Jakmile je výzva či prosba osobní, musí se s ní totiž ten člověk vypořádat a lidi okolo sledují jeho reakce a většinou také zasáhnou. V případě ohrožení tedy nevolejte: POMOC, ale řekněte :vy pane, v té čepici, můžete mi pomoci, ano, vy. Už jsem to zkoušela a fakt to pomáhá=)


Luu