Srážka

Srážka s blbcem zabolí a někdy přijde i draho… Nejsem typ maminky, která všude za každou cenu vyžaduje přednost a extra zacházení, ale někteří lidé jsou tak neslušní, že mi pijí krev. Už v těhotenství jsem pravidelně řešila problém, kam si sednout v MHD. Přestože jsem se snažila vyhýbat brzkým ranním trolejbusům, kterými jezdí lidé do práce a děti do školy, a proto jsem se i k lékaři objednávala na pozdější dobu, někdy jsem se narvanému trolejbusu prostě nevyhnula.. Většinou se jednalo o důchodce, kteří se sice vydali jen do města na své pravidelné nákupy, ale samozřejmě nemohli počkat 5 minut na další trolejbus, který nezajížděl až k nemocnici, ale jen do města. Ještě měsíc před porodem jsem se v největším parnu kodrcala vestoje v MHD, abych byla u doktora včas a samozřejmě nikoho nenapadlo se zvednout a pustit mě sednout.. Stalo se mi i to, že jsem paní o francouzských holích pouštěla sednout já, protože se prostě nikdo nezvedl a paní by se na rozdíl ode mě opravdu za jízdy neudržela. No a jednou jsem dokonce od jedné důchodkyně dostala vynadáno, že jsem mladá a nepustím ji sednout. A přednost těhotných na úřadech? Pamatuji si, že kdysi na každém úřadě visela cedulka, že těhotné mají přednost. To už ale dnes neplatí a tak jsem po půlhodině čekání na matrice, kdy mě opět nepustil nikdo ani sednout, natož před sebe do fronty, čekání vzdala a zkrátka přišla jiný den. A tak i u obvodního lékaře jsem mezi nemocnými strávila hodinu, takže jsem odcházela nejen se svými původními bacily, ale i s těmi, které jsem chytla v čekárně. Ale abych si jen nestěžovala, opravdu výjimečně se stalo, že např. v bance se mě zastala paní, když mě ve frontě předběhl horlivý důchodce, a popohnala mě hned k okénku s tím, že bych měla mít přednost, abych třeba v tom vedru nezkolabovala.. Takových lidí je ale dnes po málu.

16.srpna jsem se stala šťastnou maminkou krásného chlapečka a hned 14 dní na to jsem začala vyřizovat potřebné formality. Každá maminka ví, že takhle malé miminko chce každou chvíli jíst a tak mě přítel vzal autem, abychom měli formality co nejrychleji vyřízené. Na sociálce nás samozřejmě poslali pro spoustu dalších papírů, ale s tím jsme počítali. Horší už to bylo, když jsem jela odevzdat jen oznámení o narození dítěte. Přede mnou stál ve frontě jen jeden pán a přítel zatím čekal s malým v autě. Blížila se hodina papání a tak jsem pána požádala, jestli bych ho mohla předběhnout, že odevzdám jen vyplněný papír a běžím. Vysvětlila jsem mu, že mám dole v autě 14denní mimčo, které má za chvíli papat a že celá má záležitost potrvá jen minutu. Místo pochopení jsem si vyslechla několikaminutovou přednášku o tom, jak my na mateřské máme na všechno času dost a že to by mohl chtít každý pustit dopředu atd. atd... Nechtěla jsem se s ním hádat, tak jsem mu poděkovala za "ochotu" a odešla. Ještě za mnou volal, že mě ale samozřejmě pustí, ale to už jsem neměla náladu se vracet a 20x mu děkovat za minutu, o kterou by se tam zdržel déle. Pokud to jde, snažím se všude dopravit autem nebo pěšky, ale už trnu hrůzou, jak bude probíhat první jízda s kočárkem v MHD. Bezbariérové autobusy jsou bohužel pořád nacpané a už se vidím, jak prosím někoho, aby mi pomohl s kočárkem do schodů. Já jsem vždycky, když byla potřeba, automaticky pomáhala, ale když jsem viděla, jaký problém mají kamarádky, když jim není skoro nikdo ochotný pomoct… A když už někdo pomůže, tak má ještě otrávený výraz, že mám pocit, že by se měla ještě omluvit, že otravuje.

No ale proč jsem o tom vlastně začala psát dnes. Venku je chladno a deštivo a tak jsem malýho, který celé ráno plakal, vzala na projížďku autem namísto kočárku. Před návštěvou kamarádky jsem ještě zajela na poštu vyzvednout mateřskou. Když jsem vyjížděla od pošty, hlavou se mi honilo vše, co ten den musím stihnout a prásk, ťukla jsem do auta, které stálo v zákazu stání za mnou. Výsledek byly lehce promáčklé dveře starší Felície. Hned jsem vyskočila, přiznala chybu a omluvila se, ale pán začal vyšilovat, jakoby se jednalo o mercedes. Volala jsem svému známému policistovi, který byl zrovna ve službě, takže hned přijel a vysvětlil pánovi, že podle nové vyhlášky se škoda do 50 tisíc nemusí řešit s policií a stačí to přes pojišťovny. Já nikdy dítětem neargumentuji, ale tentokrát se mě zastal můj známý s tím, že mám v autě malé dítě a že je lepší domluva než hodinu a půl čekat na dopraváky. Bohužel, jak už jsem napsala v nadpise, srážka s blbcem zabolí a někdy přijde i draho, tady se ukázal blbec v pravém slova smyslu. Kvůli škodě odhadem policie za 7 tisíc (podle mě ale mnohem nižší), která vznikla na autě, které mělo hodnotu tak 50 tisíc, jsme nakonec museli zavolat dopraváky. Normální domluva nemožná. Pan Koblížek se tvářil velice důležitě, jako bych mu udělala škodu aspoň za půl milionu, ale i tito policisté se mě zastali, že kvůli takové blbosti jsme je nemuseli volat. A mě to stálo tisícovku za pokutu (kvůli které teď musím přepočítat, co si tenhle měsíc nemůžeme dovolit, abychom vyšli) a protože to opravdu byla prkotina, nepřišla jsem ani o jeden bod. Aspoň něco... Ano a pán měl sice času dost, ale já se jen modlila, aby moje zlatíčko vydrželo aspoň chvíli o hladu. A on to kupodivu vydržel bez pláče, jakoby sám tušil, že s tím blbcem to nehne a nezbývá než čekat.

Tak a teď si sama nadávám, že jsem se vůbec omlouvala. Říkám si, proč jsem to neudělala jako ostatní, kteří nám už tolikrát bouchli auto a prostě odjeli. Nebo jsem měla vystoupit, říct mu, že je v zákazu a rovnou ho poslat někam? On si samozřejmě to své okecal, že tam stál jen tři minuty nezbytné pro naložení své matky a tak pokutu za špatné parkování nedostal. Proč si vždycky připadám, jak poslední slušný blbec? A hlavně si stále dokola pokládám otázku, jak mám tedy vychovat syna, aby nebyl za blbce i on? Vždyť i v obchodě je prodavačkám zatěžko říct "dobrý den" a na "děkuji" odpovědět "prosím". Možná by to mohlo probíhat takhle: "Ano miláčku, slušné je pustit tu starou paní sednout, ale když se nikdo nezvedá, tak to taky nedělej." , nebo "Je slušné říct dobrý den, ale radši počkej, až tě pozdraví první a v žádném případě neděkuj, stačí jeden naštvaný pohled..." "No a když se náhodou obrazně nebo doopravdy srazíš s blbcem, vem nohy na ramena, dneska se má totiž hůř ten, kdo se ke všemu přizná a chce nést následky tak jak jsou a v rámci slušnosti se nějak domluvit, než ten, který uteče, protože tomu skoro nikdy nic nedokážeš... A když, vždycky se dá vylhat..."