MHD Brno

Musím souhlasit s autorkou článku, že cestování MHD je skutečně adrenalinovým sportem. Ale narozdíl od severní Moravy, u nás na jihu mám problém spíše se spolucestujícími. Mám dvě děti, syna osmiletého a osmiměsíčního, takže v kočárku. Už na zastávce se musím rozhlížet po nějakém pomocníkovi, kterého včas požádám o pomoc, nejlépe před tím, než si všimne, že jede dopravní prostředek - jinak by se totiž přesunul daleko od nás. Když se otevřou dveře, tak buď je tak plno, že se nevejdu, nebo na plošině pro kočárky stojí velký pes s páníčkem a rozhodně se nehodlají odsunout. Když už se nám podaří nastoupit, tak je to úspěch, ale posledně jsem se zaklesla kolečky s jedním vozíčkářem, takže jsme po vzájemné domluvě vystoupili na stejné zastávce. A vystupování je taky napínavé - jen sáhnu po tlačítku, abych řidiče upozornila na výstup kočárku, nastává rychlý přesun ostatních cestujících k jiným dveřím. Ale abych nebyla nespravedlivá, často je mi pomoc i aktivně nabízena, a to zejména od mladších lidí, nejhorší zkušenost mám se střední generací. Nicméně tyto zkušenosti mě vedly k tomu, že jsem po 20 letech oprášila řidičák, koupila auto a pokud se chci s dětmi dostat někam na čas do vzdálenosti větší než se dá dojít pěšky, jedu autem. Moje duševní zdraví dostalo přednost před ekologií. Takže nezbývá než si přát ať jsou alespoň naše děti ohleduplnější.