U nás je to podobně

Tím, že jsem také doma na MD se věnuji dětem více než manžel. Tím pádem mám pocit, že jsem na výchovu skoro sama, snažím se být přísná, aby kluci pochopili, že mají pevná pravidla, ale zároveň laskavá. Myslím, že vyrůstají v prostředí, kde jsou milovaní a současně ví, co si smí a nesmí dovolit. Manžel je opravdu časově hodně vytížený, do výchovy mi nijak zásadně nezasahuje, jen má stále pocit, že je rozmazluji. Kluci jsou ale oba moc šikovní, myslím, že je vychovávám dobře, Kubu ve školce chválí, Honzík se učí také hodně věcí od něj ...
Otázka rovnováhy vztahu mezi partnery a pak rodiči s dítětem je hodně diskutabilní. Vždycky jsem si myslela, že máme s manželem pevný vztah, brali jsme se po 3 letech vztahu, děti jsme plánovali, ... manžel má ale pocit, že je od narození prvního syna odunutý někde na vedlejší koleji. Na děti nežárlí, chápe, že se jim musím věnovat, ale prý to přeháním. Já mu oponuji, že někdo se jim věnovat musí, zvlášť, když on toho času nemá. Snažím se ho nezanedbávat, aby měl pocit, že je mu taky věnováno dostatečné množství pozornosti, nemůžu se ale zbavit pocitu, že se z manžela stalo mé třetí dítě.