O jakou iluzi jsem přišla já...

Co se týká dětí, tak snad ani o nic - dopředu jsem si nic moc nepředstavovala (no, snad jen, že miminka přes den spí - ale na druhou stranu, když spaly v noci, tak jsem si odpočinula a že nejsou umyté okna apod. to jsem neřešila).
Já jsem si říkala, že mi nikdy, ale nikdy nebude chybět moje práce - jakákoliv činnost netýkající se dětí - říkala jsem si, že svoje zaměstnání nesnáším a rozhodně si nikdy, ale nikdy nevzpomenu.
A výsledek: doma jsem 4,5 roku, mlátím po večerech hlavou do stolu s mojí oblíbenou větou, pusťte mě do dolů, raději fárat, než být doma. Netýká se to vůbec dětí, s těmi problém nemám, ten problém je prostě ve mě - přišla jsem na to, že doma a bez práce nemůžu být šťastná.