Já si myslím, že tuším jak to autorka myslela. Já jsem to totiž měla stejně jako ona. Jde o to, že u prvního (pokud je to zrovna mazel a nechce být sám). Tvojí holčičce to zrovna třeba vyhovovalo, tak jsi to tak nepocítila, ale když je tedy dítě takové, že chce být strašně u mámy a má tu smůlu, že je první a maminka má načteno mnoho civilizovaných mouder a dá na všechny rady, které říkají nechat dítě vyplakat, nenechat ho spát s rodiči v posteli, dodržovat odstupy mezi kojením, budit na kojení po určitých intervalech, tak se může stát, že ve víře, že všechno děláte dobře opravdu necháte toho vašeho prďouska vlastně dost trpět. Mám už děti větší 8 a 6. U prní (holčičky) jsem se urputně snažila dodržovat vše, co je správné a výsledek bylo naprosto nešťastné a uplakané malé dítě (to jsem si ale uvědomila až zpětně - že já nejsem ve stresu, že dítě pořád pláče, nýbrž dítě je ve stresu ze mě a mého věčného sledování hodinek, kdy už má mít kojení, kdy by už měla jít spát, kdy bychom si měli miminkovsky hrát apod.-nedokázala sama dlouho usnout, když už konečně usnula, tak už byl zase pomalu čas na kojení, tak jsem jí budila - jak "blbec"
, no a u syna o 2 roky později jsem nechala všemu naprosto volný průběh. Kojil se kdy chtěl, spal kdy chtěl, žádný režim jsme mu netvořili, utvořil si ho postupem času sám a byl naprosto klidný a v pohodě a my tudíž taky. Dodnes mám výčitky, že dcerka fungovala vlastně jako takový pokusný králík, ale doufám, že jsem si vše uvědomila ještě dostatečně brzy a "netrápila" jsem jí až tak strašně dlouho
. Ani sama zpětně nevím, proč jsem se tak hrozně urputně držela těch všech rad, které stejně nefungovaly. Moje rada zní, nebát se, že Vás dítě bude zneužívat, když se s ním budete hodně mazlit a budete ho brát k sobě do postele, že bude rozmazlené, když mu budete jako miminku dělat co mu na očích vidíte. Nám se vyplatilo podřídit se v začátku potřebám miminka a dneska jsou snad (obě) děti vyrovnané a vychované a žádné problémy s nimi nemáme
. Určitě nejsou rozmazlené. Jen dcerka je o trochu větší nervák, než syn, ale za to si můžu sama. Jsem přesvědčená, že to je právě proto, že jako miminko jsem jí mnohdy nechala samotnou plakat v postýlce v přesvědčení, že tak se to má.