Všechno se změní,když příjdou děti!

Milá Kláro,
podobnou situaci jsme zažívali i u nás. Máme 3 dcery - dnes už velké holky. Infarktová situace nastala když nejstarší dcera nasoupila do 1. třídy základní školy, prostřední měla 1,5 roku a nejmladší se v tu dobu narodila.
Prostřední dcera - Karolína se sice už v tu dobu nekojila, ale když to viděla u nejmladší - Báry, tak chtěla mlíčko od maminky také. Takže jsem také kojila duo a mezi tím seděla u stolu s nejstarí dcerou -Dagmar, učící se psát písmenka, číst a počítat.Žádné babičky bohužel při ruce nebyly a tak mě také občas vysvobozoval manžel. V půběhu asi dvou let jsem pořád někoho ukládala ke spánku(jako naschvál, když se jedna z těch dvou maldších vzbudila, tak ta druhá chtěla spát),krmila a jít na procházku byl také docela horor - kočár to naštěstí přežil.Obvzlášť zábavné bylo s holkama navštěvovat babičky, auto jsme v té době nevlastnili, a tak nás čekala jízda vlakem. Nádraží navíc bylo dost daleko od našeho domova a tak jsme vyráželi asi s hodinovým předstihem před odjezdem vlaku a naše seskupení silně připomínalo velbloudí karavanu.Po ukončení návštěv babiček nás čekala opět jízda vlakem domů - manžel běžel dopředu na nádraží, koupil lístky a přemlouval výpravčí, aby na nás ještě moment počkala, že už určitě příjdem - tak jsme byli příčinou zpoždění vlaku, a to dost často.Jak už jsem psala, tato hektická doba trvala asi dva roky (občas jsem se chtěla stehovat do blázince), ale dnes, když už naše slečny značně povyrostly, na tudo dobu s pobavením vzpomínám. Dnes je Dáši 15, Karolíně 10 a Báře 8,5 roku.
Přeju vám pevné nervy a spoustu radostí s dětma. Za pár let budete také vzpomínat na tyto bezvýchodné situace s úsměvem a budete se divit tomu, jak jste to mohla všechno zvádnout a přežít ve zdraví.

Jana