Re: Jsem pro

Konečně jsem se dočkala logického a rozumného vyjádření. Ano, sňatek je přece právní záležitost, stejně jako rozvod, a zákony jsou naštěstí záležitostí státu. Už nejsme ve středověku, kdy si v Evropě římskokatolická církev přisvojovala roli soudce nade všemi. Vzpomeňme jen neblahé činnosti inkvizice - a žádná světská ( tedy státní) moc ty církví odsouzené "čarodějnice" z hranice nedostala. Myslím, že by bylo rozumné, aby po uzavření sňatku, které se uskuteční podepsáním příslušných listin, ať už spojeném se slavnostním obřadem, nebo prostě jen v nějaké kanceláři a před svědky, proběhla jakási druhá část svatby - každému dle jeho gusta, víry atd. Tedy např.věřící ať nechají proběhnout slavnostní svatební rituál dle zvyklostí své církve apod. Tím chci říct, že považuji za správné, když stát potvrzuje a eviduje sňatky. Byl by to hrozný chaos, kdyby oddával kdekdo. Zažila jsem v minulosti ( sedmdesátá léta) několik svateb, kdy po úřední svatbě na radnici se svatební průvod odebral pěšky do kostela za zvuku zvonů a tam proběhla velká svatba se mší. Bylo to hezké. V praxi to vypadalo tak, že kdo ze svatebčanů měl něco proti (tehdy socialistickému) státu, tak nešel na radnici, a komu vadil obřad v kostele, ten si zase počkal venku, až si to věřící odbydou s farářem. Asi je dnes nepopulární, co jsem napsala, ale opravdu to tak bylo, i když se dnes píše, že do kostela se snad ani chodit nesmělo, jinak že z toho byly nějaké perzekuce. Ale já jsem tu dobu zažila. Ačkoliv jsem byla vychovaná jako nevěřící, tak jsem se šla do toho kostela taky podívat, moc se mi tam líbila varhanní hudba i krásné a tajemné prostředí gotického kostela. A věřte, že nikdo nepronásledoval ani ty novomanžele, kteří byli rozumní a tolerantní a nechtěli, aby jim příbuzní vytýkali že spolu žijí "v hříchu" když nejsou oddaní v kostele.Takové řešení mi přijde optimální.