Co bychom měli vědět o epilepsii

Jedním z častých omylů je představa, že epilepsie je jedno onemocnění, které se projevuje výskytem tzv. velkých epileptických záchvatů, kdy postižený v bezvědomí padá k zemi, má křeče, nemůže dýchat, dochází ke zvýšené tvorbě slin. Epilepsií a epileptických syndromů je dnes však známo kolem čtyřiceti druhů a způsob, jakým se mohou projevit, je skutečně velmi rozmanitý, závisí na oblasti mozku, která produkuje abnormální „epileptickou“ aktivitu.

Tak se můžeme setkat s pacienty, kteří trpí epileptickými záchvaty pouze v určitém věkovém období např. od deseti do čtrnácti let a jejich záchvaty vypadají jako krátká zakoukání, strnutí, která trvají řádově vteřiny a okolí je často nemusí zpozorovat. Mohou se projevit pouze ve škole např. vynecháním slova v diktátu, nepozorností, která je považována za neukázněnost.

Jiný druh epilepsie může začínat až kolem puberty a projevovat se pouze bryskními záškuby končetin, které se vyskytují především v období po probuzení a pacient si je plně uvědomuje.

Jindy se epilepsie objeví až v dospělosti a charakter záchvatů může být velice odlišný od tzv. velkého záchvatu. Například může epileptický záchvat vypadat tak, že postižený ztratí kontakt s okolím, přestane odpovídat, začne dělat nějaké automatické pohyby, třeba kreslí tužkou kolečko, nebo si uhlazuje šaty, pokud ho oslovíme, nevnímá nás, neodpovídá nebo odpovídá nesmysly, po skončení záchvatu si na nic nepamatuje. Dalších příkladů je celá řada a není možné je všechny vyjmenovat. Důležité je, že pokud se skutečně jedná o epileptické záchvaty, jsou to příhody časově limitované zpravidla na vteřiny či minuty, a u jednoho pacienta se většinou opakují vždy stejné příznaky.

Pokud máme podezření, že my sami, nebo někdo z našich blízkých trpí podobnými stavy a že by mohl mít epilepsii, je třeba se obrátit na ošetřujícího lékaře, který dotazy zjistí, zda je obava odůvodněná a odešle pacienta k neurologovi. Ten rozhodne na základě opět podrobného rozhovoru a pomocných vyšetření, zda se o některý z druhů epilepsie jedná, či nikoli.

Co dělat, když...

Epilepsiemi trpí kolem 1 % populace, takže pravděpodobnost, že se s ní někdy v životě ať v rodině, nebo ve svém okolí setkáme, je poměrně velká.

Informovanost laické veřejnosti o epilepsiích je však stále ještě nedokonalá, a tak se opakovaně setkáváme se situacemi, kdy pacientovi nebyla poskytnuta pomoc při epileptickém záchvatu a nebo byla tato pomoc poskytnuta nedokonale.

Pokud se dostaneme do situace, že se staneme svědky epileptického záchvatu je vhodné:

Za prvé: při velkém epileptickém záchvatu, kdy pacient upadne, je v bezvědomí, může mít křeče, v první chvíli pouze dbát na to, aby si pokud možno neporanil hlavu, tzn. dáme pod hlavu tašku, svetr, vlastní ruce, cokoli měkkého a pokud by byla hlava v blízkosti ostrých či tvrdých předmětů, snažíme se ji oddálit, nebo izolovat opět něčím měkkým. Poté počkáme až záchvat odezní. V žádném případě se nesnažíme násilím a držením končetin bránit křečím, nebo je násilím rozevírat, rovněž nepáčíme ústa a nesnažíme se dávat „roubík“ do úst, mezi zuby, vytahovat jazyk. Pokud to zvládneme, je dobré se podívat na hodinky, a tím kontrolovat čas, jak dlouho záchvat trvá, zpravidla končí do tří minut, které se však v tak dramatické situaci, jakou velký epileptický záchvat je, zdají být nekonečné. Pokud záchvat do tří minut končí, může se pacient buď ihned probrat k vědomí nebo může být ještě určitou dobu zmatený nebo ospalý. Dle situace ho posadíme nebo uložíme do stabilizované polohy. Pokud se jedná o pacienta, který se s epilepsií léčí delší dobu, je nám zpravidla schopen po chvíli říct, zda je tomu skutečně tak a jak dále postupovat. Pacienti mají dnes často u sebe kartičky, kde také mají napsáno, že se s epilepsií léčí, jaké léky užívají a kde jsou sledováni, co je vhodné udělat při jejich záchvatu. Pokud se pacient neprobírá, nebo máme obavy, že se mohl poranit, neuděláme chybu, když zavoláme rychlou lékařskou pomoc a ta na místě rozhodne o nejvhodnějším dalším postupu.

Pokud se stane, že záchvat trvá déle než tři minuty, je třeba se snažit rychle přivolat rychlou záchrannou službu, protože hrozí nebezpečí dlouhého epileptického záchvatu nebo tzv. epileptického státu, který je pak situací ohrožující pacienta na životě.

Za druhé: při jiném epileptickém záchvatu, například tzv. psychomotorickém, kdy pacient ztrácí kontakt s okolím a dělá automatické nebo nesmyslné věci, nebo při tzv. absencích, kdy se jen zakouká, nebo při jiných, kdy třeba má záškuby jedné horní končetiny a je při vědomí, neděláme nic, pouze sledujeme průběh záchvatu. Nesnažíme se pacienta například násilně posadit, nebo mu bránit v tom, co dělá, protože potom se může stát, že se bude tomuto omezení bránit a může být i agresivní. Pouze dbáme na to, aby se nějakým způsobem neohrozil, např. nevešel do vozovky, ze schodů a podobně, tam ho musíme omezit i za cenu, že se mu to nebude líbit. Je také důležité, když záchvat odezní a byli jsme natolik duchapřítomní a je to v dané situaci možné, popsat, co jsme pozorovali na pacientovi během záchvatu. U řady pacientů je popis záchvatu velmi důležitý pro ošetřujícího neurologa, protože mu může pomoci zjistit, z které oblasti mozku záchvaty vycházejí.

V období mezi záchvaty jsou pacienti s epilepsií „normální“. Často se setkáváme s mylnou představou, že epilepsie je duševním onemocněním. Tento omyl je dán částečně historicky, protože dříve byli pacienti s epilepsií často léčeni na psychiatrii. Dále v minulosti byly i možnosti léčení epilepsií omezené a řada léků, které pacienti užívali, je tlumila sama o sobě, takže potom působili zpomaleným dojmem a pokud se nepodařilo jejich epilepsii úspěšně léčit, mohlo dojít po řadě let trvání epilepsie a četných epileptických záchvatech i k trvalému postižení funkce mozku nebo jeho některých částí. Dnes jsme naštěstí dále a přes 80 % pacientů s epilepsií jsme schopni léčit úspěšně, tj. že záchvaty nemají vůbec nebo zcela ojediněle, pokud užívají doporučené léky a dodržují zásady životosprávy. Některé druhy epilepsií pak lze zcela vyléčit, nebo v určitém věkovém období mizí samy. Částečně je mylné spojení epilepsie = duševní nemoc dáno tím, že u některých pacientů, u kterých došlo k poškození mozku z různých důvodů, se toto poškození může projevit mentálním handicapem a také epilepsií, takže tato dvě postižení se pak vyskytují u jednoho pacienta.

Řada předsudků a negativních postojů, se kterými se ještě stále ve společnosti vůči pacientům s epilepsií setkáváme, je dle mého soudu způsobena strachem z neznámého. Pokud nevíme, že existuje onemocnění, které se může projevovat tak, jak bylo výše popsáno a nevíme, co v takové situaci dělat, zaskočí nás to. Vyvolá to v nás strach, že pacient v záchvatu umře, my jsme bezradní a nemůžeme nebo nevíme, co udělat. Pokud se setkáme s jinými druhy záchvatů, než je velký epileptický záchvat a opět nevíme, že něco takového může existovat, můžeme nabýt dojmu, že pacient dělá schválnosti, nebo je duševně postižený apod.

Přála bych si, aby i tento článek přispěl k rozšíření znalostí laiků a pomohl odbourat bariéru strachu, nedorozumění a nepochopení.

(Autorka pracuje ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze).