Tak jsem zase o zkušenost bohatší. Alan, prostřední (a v tuto chvíli asi nejdestruktivnější) z našich tří chorobně bujných dětí, rozbil rtuťový teploměr.
Volala jsem na všechny strany, abych se poradila, jak tuto ekologickou katastrofu zlikvidovat. Dotázaní buď nevěděli nebo se domnívali, že v teploměru je rtuti málo, celkem o nic nejde a nejlepší by bylo to prostě vysát. Než jsem se ovšem dostala k činu, dorazila informace o havárii k tetě chemičce, a ta zorganizovala paniku. Takže – co jsem nevěděla a teď už vím?
Rtuť je opravdu vysoce toxická (a pro děti zejména). Co přesně dělá, jsem nepochopila, ale snad něco s krví a játry, rozhodně nic, o co by člověk stál. Jedovaté jsou výpary, které se ovšem uvolňují i při pokojové teplotě – a jelikož i malé množství rtuti nadělá hodně kuliček s velkým celkovým povrchem, je prakticky každé množství rtuti „příliš velké“, nic jako „jenom troška“ rtuti v tomto kontextu neexistuje. Takže jsou tři možnosti, co si se zamořením počít.
Jednak se dá udělat to, co se dělá v takových případech v průmyslu – posypat zasaženou plochu nějakou jinou chemikálií, která rtuť naváže. Teta původně chtěla ještě večer jet do práce a něco na to přivézt (nevím, co to mělo být), ale nakonec dospěla k závěru, že by to bylo vyhánění čerta ďáblem a doporučila vybrat z dalších dvou možností.
Za druhé se totiž dají kuličky rtuti docela dobře „nachytat“ na něco s obsahem stříbra nebo cínu. Jelikož jsem nic takového doma neměla, zbyla mně pouze třetí možnost, a to rtuť prostě posbírat. Pozor – prý nesmím použít nic, co je ze železa nebo zinku!
Takže jsem vzala kus papíru a plastovou krabičku od filmu a sbírala jsem a lovila. To by člověk nevěřil, jak rtuťovité ty kuličky dovedou být a jak obtížně se loví ze smyček froté prostěradla! V obýváku se děti vzájemně vraždily (přesněji řečeno, Alan různě masakroval Doru, Darek mně to chodil hlásit a já jsem na něho hystericky řvala: „Nechoď sem! Nechoď sem!“), já jsem lovila a občas je chodila zachraňovat. Kupodivu přežily v plném počtu.
Nakonec jsem měla možnost vyzkoušet i druhý způsob – dorazila maminka s pájkou (má vysoký obsah cínu) a mohly jsme obdivovat, jak krásně lze rtuť „vysát“. Stačilo přes takovou kuličku přejet drátem a ona prostě zmizela, jen ten drátek pak byl krásně lesklý. Po čase lesk ztratil a spíše zmatněl a zbělel, a také se snadněji lámal – koneckonců, teta upozorňovala, že ať už použijeme cín či stříbro, daný předmět tím zničíme. Kus pájky se mně ale jeví jako ideální pomůcka, když jsme nakonec použily celý smotek najednou, šlo to velice rychle a efektivně.
Druhý den jsem pokoj ještě jednou prozkoumala, dolovila zatoulané mikrokuličky a dostala jsem povolení vysát. A samozřejmě vyhodit sáček.
Doufám, že jsem katastrofu zlikvidovala úspěšně a děti se mně už nepřiotráví. A protože to vypadá, že „normální“ smrtelník zpravidla neví, co si v takové situaci počít, jako jsme to nevěděli my, a ne každý má tetu chemičku, naťukala jsem pro Vás toto povídání.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.