Vliv násilí v médiích na vývoj dětí

Zatímco u dospělých je vliv mediálního násilí spíše krátkodobý, u dětí zasahuje do vývoje tvořící se osobnosti. Násilné chování si dítě osvojuje od nejranějšího věku. Kritickým obdobím je věk mezi 6–8 lety. Dítě, které si v tomto věku upevnilo násilné postoje a názory, má malou pravděpodobnost, že by je v budoucnu měnilo. Jak pozorování násilí na dítě působí?

Jsme-li svědky scény, kdy někdo někomu ubližuje, kde padají rány, teče krev a hněv či bolest se zračí ve tvářích aktérů, obvykle to v nás vyvolá intenzivní emoční reakci, ve které převažuje odpor, rozhořčení vůči násilníkovi a soucit s obětí. U dítěte, v závislosti na věku, může převažovat strach. Časté vystavení takovýmto scénám může vést k postupnému vytváření necitlivosti a k posunu v emočním vnímání. Může převážit zvědavost a záliba v násilí. Zároveň probíhá změna v postojích. Citově otupělý člověk ztrácí soucit s obětí, snadno schvaluje násilí jako takové, a snáze se sám stává bezcitným násilníkem.

Násilné chování je naučené

Většina odborníků zabývajících se touto problematikou se dnes shoduje na tom, že násilné chování je chováním naučeným.

Jsme-li postaveni do situace, kdy se máme nějak zachovat, obvykle sáhneme do repertoáru předem připravených modelů. Je známo, že agresivní jedinci mají tento repertoár obvykle velmi chudý, s převahou násilných řešení. Archiv modelů jednání se buduje především v dětství pozorováním, napodobováním a hrou. Přesně tím, co se odehrává i při sledování násilných pořadů, jak znají ze zkušenosti rodiče i pedagogové. Dítě nezůstává u pouhého pozorování, ale pozorované chování později napodobuje, přehrává ve fantasii a vnáší do dětských her. Je-li trénink těchto reakcí velmi intenzivní, k čemuž dochází především při hraní počítačových her, může se dokonce reakce na určitý podnět natolik zautomatizovat, že vzniká nebezpečí automatické násilné reakce bez vědomé kontroly v reálných situacích.

Ochuzení rozumového vývoje

Časté sledování násilných pořadů v médiích vede k ochuzení rozumového vývoje dítěte především svým vlivem na dětskou hru. Hra má prvotní význam pro vývoj všech složek osobnosti předškolního dítěte. Dítě se prostřednictvím hry ocitá v bezpečném světě, kde je vše „jenom jako“, a seznamuje se svými emocemi, se smyslem světa okolo sebe, se způsoby komunikace, učí se používat fantazii k tvořivosti, vytváří si a prožívá příběhy, které mají velký význam pro integritu jeho budoucí identity. Hra ovlivněná násilnými pořady je málo tvořivá, zredukovaná na napodobování násilných úkonů a mimiky hrdinů, nebo dějově, jazykově a významově často velmi chudých scén. Násilná řešení, kterým učí, jsou svou impulzivností často protikladem řešení promyšleného, rozvíjejícího rozumové schopnosti.

Ohrožení sociálního vývoje

Dítě, které má pro komunikaci s ostatními dětmi k dispozici převážně agresivní vzorce chování, bude jen těžko navazovat přátelství a spolupráci. Agresivní děti jsou osamocené, i když si někdy vytvoří respekt druhých. Negativní zkušenosti nepřijetí spolu se sledováním násilných pořadů pak potvrzují jejich vidění světa jako zákeřného a nehostinného místa nebezpečí, kde neexistuje pravé přátelství a láska a kde lze obstát jen silou.

Pokřivení mravního vývoje

Hlavním způsobem, jak sledované násilí v dětství přispívá k pravděpodobnosti násilného jednání v dospělosti, je skrze utváření vnitřních norem chování. Tyto normy jsou v  procesu rozhodování se klíčovým prvkem, určujícím, zda bude zvažovaná možnost realizována, či ne.

Vnitřní normy, alespoň co se týče násilných postojů, se obvykle nemění po osmém roku věku. Vytváří se v době, kdy dítě ještě není schopné dobře rozlišovat mezi realitou a fikcí a kdy nekriticky přijímá to, co v médiích vidí a slyší. Z mnoha pořadů si může vytvořit představu, že násilí je vhodný a společensky přijatelný způsob dosahování cílů. K tomu přispívají především ty pořady, které představují násilí v humorném kontextu, kde jsou násilníci atraktivní hrdinové a kde chybí jakýkoli náznak jeho obvyklých důsledků. Tak je tomu často v dětských pořadech, především v kreslených filmech.

Závěrem se nabízí otázka, co je možné dělat pro to, aby násilí v médiích vývoj dětí negativně neovlivňovalo. Maximálně stručná odpověď by zněla: pozorná přítomnost dospělého. Ten by měl vědět, na co se jeho dítě dívá, zhodnotit vhodnost pořadu, množství času stráveného před televizí nebo videohrami. Ale především by měl vstupovat do hry dítěte, dívat se na pořady spolu s ním a vytvářet spojovací článek a zároveň ochranou bariéru mezi dítětem a okolní realitou. Jedině přítomný dospělý může zhodnotit, vysvětlit, uklidnit, vést dítě k zamyšlení.

Autor je psycholog.