Tabulky, tabulky, kdopak vám dal hlas?

Coby novopečené matka jsem se v jakési chytré knize dočetla, že

• kolem 6. týdne začne dítě samostatně držet hlavičku
• kolem 3. měsíce se vzpírá na ručičkách, tzv. pase koníčky
• kolem 6. měsíce si sedne
• kolem 9. měsíce vyrazí na průzkumy po bytě po všech čtyřech alias leze a / nebo se plazí
• kolem 12. měsíce začíná chodit

Existují i jiné, daleko přesnější odhady, ale já si nějak zafixovala tyhle datumy, možná už kvůli tomu, že je to tak hezké a jednoduché počítání po třech. A tak jsem začala podrobně sledovat, jak se Estherka vyvíjí.

První dvě mety zdolala hravě. V šesti týdnech držela hlavičku suverénně a na pastvu se vydala v necelých dvou měsících, a než se v třetím měsíci přetransformovala z novorozence na kojence, měla napaseno tolik, že by jí to mohlo vystačit až do důchodu. Kolem třetího měsíce se už také dokázala přitáhnout do sedu, a tak jsem se těšila, že to bude raný sedan. Ale prdlačka!

Přišel šestý měsíc, a Esťa nejenže neseděla, ale dokonce o sezení žádný zájem nevykazovala, do sedu se nepřitahovala a lebedila si na bříšku na zemi. Odolala jsem pokušení začít ji posazovat, neb všude píšou, že se to nemá, že na to zádíčka ještě nejsou připravena a je to pro ně zátěž, a zkonzultovala jsem zkušenou matku čtyř dětí. Ta mě uklidnila, že je všechno v pořádku, že je stejně lepší, když se dítě posadí až z lezení a jeden její syn začal sedět až v osmi měsících. Tlaková vlna kamenu, který mi spadl ze srdce, vyrazila podle očitých svědků okenní tabulky až na západním pobřeží Francie.

Jaké však bylo překvapení, když krátce na to začala Esťa lézt! V populárně-naučných publikacích jsem se dočetla, že je dobré dítě motivovat k lezením tím, že před něj dáme nějakou zajímavou hračku tak, aby na ni nedosáhlo a muselo vyvinout úsilí se k ní dostat, zkrátka a dobře doplazit se. A skutečně, Estherka začala lézt! Jediný háček byl v tom, že lezla dozadu a to i přesto, že nemáme v příbuzenstvu žádné raky, ani z mojí, ani z manžovy strany, a tudíž se od hračky ještě více vzdalovala. Když se pak zasekla pod stolem, začla kvičet. Uvědomila jsem si, že tudy cesta nevede a uvažovala nad možností dát jí hračku za sebe a vymyslet nějaký duchaplný mechanismus zpětných zrcátek, jenž by jí umožnil lákavý předmět zahlédnout a vydat se k němu. Než jsem však stačila dorýsovat plány a sehnat zrcátko, Esťa začala lézt dopředu. Bylo to velice legrační, protože jak byla na kolínkách, tak než jí došlo, že se dává dopředu jen jedno a druhé se přitáhne, tak poskakovala jako žabička, což bylo obzvláště pikantní, měla-li na sobě slušivé hráškově zelené dupačky.

A tak než uplynul sedmý měsíc, měli jsme doma lezce, kterého zastavily jen stěny a opravdu bytelný nábytek. Zkoušela lézt i po něm, a tak se postavila. Jedna věc je ovšem postavit se a druhá zase slézt dolů, a tak jsme strávili týden tím, že jsme jí neustále pozorovali a stáli za ní, kdykoli se rozhodla o něco se opřít a vyšplhat se nahoru (což bylo na můj vkus nechutně často), protože v okamžiku, kdy se pustila, letěla volným pádem dolů. Ještě teď ve mně zatrne, když si vzpomenu na dunění, jež způsobily nárazy do hlavičky. Díky Bohu během týdne nějak vydedukovala, jak slézt dolů, a tak jsem přestala shánět anti-shockovou helmičku.

Jakmile už lezla, začala se stále více narovnávat do pravého úhlu a předsouvat před sebe jednu nožičku, takže seděla v poměrně krkolomné poloze na "polobobku". Ale když už byla záda pravítkově rovná, přehodila dopředu i druhou nožičku a my si mohly v její kartě v kolonce vývojových milníků zaškrtnout, že sedí, a to ve věku téměř osmi měsíců. Krátký průzkum mezi reálnými matkami (tj. matkami vystřiženými z normálního života, ne knížek a tabulek) odhalil, že většina jejich dětí začala také sedět až v sedmi či osmi měsících. Hmmm.

Očekávala jsem, že když Estherka začala tak brzy lézt, chození na sebe nedá dlouho čekat, a tak jí manža naplánoval, že začne chodit o Velikonocích, až budeme u babičky. To jí bude deset měsíců. Estherka opět potvrdila, že je hodné a poslušné dítě, a začala u babičky o Velikonocích chodit. Za ruce. Za pár týdnů už stačilo držet ji jen za jednu ruku a Esťa ťapala jak na pochodu Praha - Prčice. Stejně dobře, stejně vytrvale, stejně dlouho. Pominul jedenáctý měsíc, a Estherka se stále držela za ruku. Jediný rozdíl oproti předchozí době byl ten, že jí přestalo bavit lézt a chtěla pořád chodit, jenže samotné jí to ještě nešlo, to hned letěla dolů. A tak se na mě pořád věšela a tahala mě za ruku a už si to mašírovala.

Blížily se první narozeniny a já se začala obávat, že s tímhle tempem a nadšením pro chůzi ve dvojici budeme spolu brázdit volnou obývákovou plochu o výměře tři metry čtvereční ještě kdovíkdy. Navíc jsem zas v jiném zdroji vyčetla, že průměrně dítě začne chodit tak ve 13 měsících a když ještě nechodí v 15, je to také v pořádku. Děsilo mě, že bych měla strávit další desítky týdnů v Estherčině jhu. Sice sem tam udělala krok či dva, ale brzy se své samostatnosti zase lekla a už měla mojí ruku v malíku. Doslova.

Den před slavnými prvními narozeninami na mě najednou zahulákal manžel, že Esťa přešla obývák na šířku a udělala sama asi čtyři kroky. Přišlo mi vyloženě sprosté, že já s ní každý den nachodím několik kilometrů a ona se pak takhle předvádí před tatínkem, ale měla jsem radost, přestože se nás dál držela jako klíště a víc už sama chodit nechtěla.

A pak to přišlo. Ano, o těch velkých slavných prvních narozeninách. Estherka se na mě opět pověsila a už jsme si to rázovaly po obýváku, a když mě to přestalo bavit, prostě jsem pustila její ruku. Čekala jsem, že zase žuchne, sebere se a pojedeme nanovo. Jaké však bylo moje překvapení, když pokračovala v chůzi dál! A znovu a znovu! Ona začala doopravdicky sama chodit!