Den učitelky v MŠ

Z vedlejšího oddělení si vyzvedávám své dvě děti a jdeme do naší třídy. Dítka sedí se mnou u malého stolečku, já obkresluji šablonu andělíčka a křidýlek, děti si v klidu a míru malují auta (snažila jsem je navnadit na blížící se Vánoce, ale očividně není kreslení dárků v módě).

Kolem čtvrt na osm (a po pěti obkreslených andílcích, jednoho vysmrkaného nosu a deseti vyslechnutých příbězích o strastech rodinných) přichází do šatny další dvě děti. Kolem půl osmé mám u stolu stále dvě děti (malující dárečky pod stromečkem) a dvě děti stavějící neurčité cosi z kostek. Začínám obkreslovat andílčí křídla a uvažovat, z čeho udělám vlásky. Právě od půl osmé přichází největší vlna rodičů a dětí, odhazuji tedy křídla v dáli, zapisuji si docházku a vítám se s příchozími. Maminku, která se mne táže na vánoční fotografie dětí, posílám zpět do šatny a s úsměvem jí oznamuji, že veškeré informace má na nástěnce („Jéé, já jsem si nevšimla, promiňte.“). V herně se již nachází deset dětí, zatím si všechny poklidně hrají. Deniska mi začíná vyprávět příběh. Plna informací ze školení o logopedické prevenci Denisku zaujatě poslouchám (děti s vadou řeči nesmíme v jejich monologu doplňovat, drasticky přerušovat či je dokonce neposlouchat). Rodiči jiného dítka, stojící za ní, dávám očima najevo, ať je tak laskav a chvilinku počká. Tatínkovi to očividně dělá problémy, kdyby mohl, začne klepat prsty na stůl. Po zhruba dvou minutách Denisa domluví a nervózní tatínek se mě otáže, kdy že konečně budou ty vánoční fotky! I posílám tatínka obhlédnout nástěnku. Je sedm čtyřicet pět a zjišťuji, že Verunka již je ve třídě (rodiče očividně nepovažovali za důležité mě pozdravit a předat mi dítě). Usedám zpět k docházce, když vtom uslyším z herny neskutečný řev. Předškolák Tomáš hystericky tříská do oken, neboť mu maminka nezamávala. Brečícímu dítěti ihned dám ruce k tělu, pevně je držím, posadím si jej na klín a uklidňuji. Po pěti minutách je krize zažehnána, Tomášek již nechce za maminkou skočit z okna.

Sotva pustím Tomáška, oznámí mi děti, že tříletý Adámek sedí na záchodě a brečí. Hned u dveří mi je jasné, proč se tak děje – celá záchodová mísa je hnědá a dítko s ní. Zavedu Adámka ke sprše, do tašky dáme špinavé věci a Adámek si vleze do vany. Pustím vodu. Ledovou. Spěchám na druhý konec umývárny a šteluji jakýmsi kohoutkem. Výsledkem je zmrzlé dítě krčící se v rohu (studená vana jej logicky studí), které sprchuji proudem vlažné vody. Nicméně, Adámek je osprchován, čisťoučký a voňavoučký, v šatně v duchu děkuji rodičům, kteří ví, že jejich dítě není dokonalé a proto mu dali do školky věci na převlečení – včetně spodního prádla.

Je osm hodin deset minut, vcházím zpátky do třídy. Deset minut, kdy je učitelka za rohem, zřejmě v dětech spouští bordelující instinkt. Vytáhli nejmenší stavebnice a kostičky a smíchali asi pět druhů na podlaze. Pět předškoláků určuji uklízecí četou, s ostatními mladšími jdu cvičit a trénovat házení balónkem.

Před půl devátou podávám svačinku. K celozrnnému chlebu s pomazánkou je půlka mandarinky. Martinka brečí, neboť mandarinku nechce (nechápe, proč musí ve školce jíst ovoce a zeleninu, když doma jasně řekne, že to nechce a rodiče se podle toho zařídí). Nakonec jí mandarinku na talíř dám s tím, ať ochutná a když nebude dobrá, sníst ji nemusí. Po deseti minutách řevu Martinka zjistí, že všechny děti mandarinku snědly, proto se odváží do ní kousnout. Zasvítí jí očička, oznámí mi „mňam“ a mandarinku málem spolkne i se slupkou).

V devět hodin se formujeme do kruhu, usedáme na zem a povídáme si o Vánocích. Na adventním kalendáři si najdeme číslo příslušného dne a zazpíváme si koledu, která nám pro dnešek náleží.

Ve čtvrt na deset končíme ranní kruh a protože dnes jsem na těch dvacet lumpíků sama, ihned si je organizuji (byť se to bije s přesvědčením paní ředitelky o tom, že si děti mohou dělat co chtějí – vše jim podám tak, že jsou z toho nadšeny a mají tak pocit, že opravdu dělají to, co chtějí :-). Předškoláci lepí řetěz z proužků papíru, čtyř a pětiletí vybarvují ony andílky a tříletí si hrají s kostkami. Nastává čtvrthodinka klidu a ticha. Po nakreslení andílků vyháním všechny do šatny. Mareček pláče, neb nemůže nalézt štramplíky. Vskutku, ani já je nemohu nalézt. Usoudím tedy, že maminka štramplíky v mrazivém počasí nepovažuje za nutné a obleču dítě do kombinézy. Nasadím čepici, zavážu šálu a jdu pomoci Pavlínce, Marečkově sestřičce. A vida! Štramplíky jsou v rukávu její bundy. Sundám čepici, rozvážu šálu….

V deset hodin jsme připraveni vyrazit ven. Vypouštím děti na školní zahradu, usedám na lavičku, pozoruji děti, utírám nosy, zavazuji tkaničky a do dotazníku o dítěti zapisuji, zda Janička umí jíst příborem, zda umí zip rozepnout nebo i zapnout, jestli rozezná včerejšek a zítřek, zda je tolerantní k lidem jinak vypadajícím a podobně (tato činnost se nazývá diagnostika – jakožto studovaný člověk, který své děti ve školce zná a pozoruje, musím své poznatky zapisovat. Mám dotazník se zhruba stovkou otázek, na které musím odpovědět. Diagnostikuje se každé dítě minimálně třikrát ročně). Dnes jsem stihla udělat diagnostiku jenom Janičky, později ve školce se mi musí ještě zkusit podepsat a nakreslit nějaký obrázek.

V jedenáct hodin se vracíme zpět do školky. Obkládáme topení mokrým oblečením a v půl dvanácté usedáme k stolům. Polévku víceméně sníme všichni (je rajská).

Na druhé se k bramborám a kuřecímu masu podává mrkvový salát. Martinka opět brečí. Před dvanáctou se mi chlubí s prázdným talířem a dožaduje se přidání mrkvičkového salátu.

Ve dvanáct hodin přichází rodiče pro ty šťastlivce, kteří jdou domů po obědě. Ve čtvrt na jednu Sabinka dojídá oběd, v půl jedné má umyté zuby a již ve tři čtvrtě na jednu má oblečené kalhoty od pyžama. My máme mezitím přečtenou pohádku, některé děti usnuly, jiné si na lehátku hrají s plyšáky. Inventarizuji knihy ve třídě. Je jich asi sto, polovinu nemohu nalézt (naleznu je až poté, co vytáhnu žebřík – jedná se o pidileporela, staré zpěvníky a atlasy rostlin či živočichů). Před druhou jsou děti již velice nervózní, chce se jim vstávat. Jirka leží na břiše a vrtí sebou, až je celý rudý. Nechci dítěti způsobit trauma, proto jej pouze upozorním, aby se nevrtěl a ležel klidně. Stále mi chybí asi deset knih. Mohu odepsat knihu z roku 2003? Musím se na to někoho zeptat.

Ve dvě hodiny děti vstávají. Sedím za stolem a přemýšlím nad vhodným textem, který je nutno umístit na internetové stránky školy. Po půl hodině mám konečně jednu stranu napsanou. Míšin tatínek mi dává najevo, že není vhodné, aby se učitelka tak flákala a opět seděla za stolem.

Do tří hodin sedím se čtyřmi zbývajícími dětmi na zemi a třídíme od sebe různé druhy stavebnic. Ve tři hodiny je zavedu do druhého oddělení a mě čeká s dvaceti dětmi kroužek angličtiny.

Co říci na závěr? Autorka je mladý nezkušený tvor, který vždy chtěl pracovat ve školce. Má za sebou studium na jazykovém gymnáziu a před sebou studium vysokoškolské (speciální pedagogika). Tímto článkem si rozhodně nechce na nic stěžovat, jenom přiblížit rodičům den učitelky. I když si autorka často stěžuje na to, že se jí nechce do práce a jak se těší, až zase bude doma, je ve skrytu duše ráda, že práci vůbec má, navíc takovou, po které vždy toužila. Není nic hezčího, než usmívající se dítě, které ráno odběhne mamince a vrhne se vám kolem krku.