Bohužel to bez kočárku nejde!

Mám syna – rok a devět měsíců a dnes jsme byli na očkování proti obrně. Znáte to – dítě pouze dostane očkování na lžičku, bez slziček, bez problémů. Navíc dnes bylo opravdu krásné počasí, sluníčko. Při příležitosti, že jsem byla ve městě, jsem také vyřídila nejpotřebnější nákupy, tu a tam nahlédla do různých obchodů, synek výjimečně neprotestoval. Na kočárku se nám toho nakupilo tak jsem se rozhodla, že domů pojedeme MHD. Počkali jsme si na autobus společně se dvěma dalšími maminkami, které už měly to štěstí, že byly bez kočárku. Autobus jel přesně. Tak jako vždycky jsem nejdříve nechala nastoupit všechny lidi a mezi tím si přistavěla kočárek k prostředním dveřím, neboť na autobuse je cedulka:“S kočárky nastupujte zadními dveřmi“. Se synem v náručí ( a podotýkám i s úsměvem) tedy nastupuji k řidiči, abych si koupila jízdenku a hlásím:“Ještě máme kočárek.“ Jsem tak na to zvyklá, autobusem jezdím docela často a nikdy nebyl problém. Pan řidič alespoň ví, že mi má zmíněné zadní dveře otevřít, jelikož u nás se jízdenka kupuje vždy u řidiče. Normálně to potom probíhá tak, že s koupenou jízdenkou a dítětem znovu vystoupím, jdeme ke kočárku, já postavím syna do autobusu, vezmu kočárek (sporťák), přistoupím i s kočárkem, který v autobuse zabrzdím, sedneme si a jedeme. Nikdy jsem v tom neviděla žádný problém až dnes. Pan řidič mi říká: „Jaký kočárek?“ – „Máme venku kočárek, otevřete mi zadní dveře?“ – „Já nejsem žádný taxík, abych na vás čekal, já musím jezdit na čas“ – dveře stále zavřené, pomalu vystupuji i se synem a lístkem v ruce, kdyby se přeci jenom rozjel, tak by zůstal stát na chodníku kočárek i s nákupem. „Otevřete mi ty dveře?“ – „ S kočárkem si máte jezdit pěšky!“ – „Otevřete mi dveře?“ Jsem už na chodníku a dosud nevím zda tedy pojedeme nebo ne. Dveře se otevírají, řidič naštvaně kroutí hlavou. Ochotná paní, která rozhovor vyslechla natahuje ruce z autobusu a já jí podávám syna, rychle beru kočárek a strkám ho do autobusu. Pan řidič se rozjíždí ještě než stačím kočárek zabrzdit. Jedna z maminek, které čekali na zastávce s námi, a která už své dítko usadila, bere mého syna do náručí a posazuje ho na sedadlo. V hlavou mi jenom bleskne jestli by řidič náhodou neměl počkat až si cestující sednou nebo se alespoň chytnou madel, prostě mu nepochodují po autobuse. Fuj, konečně sedíme a jedeme.

Pane řidiči děkuji vám za zkaženou náladu. Jelikož nemám svůj zážitek, který se mi stal před necelými dvěma hodinami komu sdělit, postěžovala jsem si vám milé maminky. Děkuji za vyslechnutí. Tím, že jsem se vypsala se mi alespoň snížil adrenalin v krvi.

„Pane řidiči, doufám, že dnes máte jenom špatný den, protože jestli jste takto ochotný normálně, tak vás upřímně lituji!“