Tip na knížku a úvaha o radosti

Včera se mi úplně náhodou dostala při přebírání knihovny do ruky knížka, kterou jsem si po dlouhé době znovu nadšeně přečetla a která velice ovlivnila mou maminku. Čekali byste možná nějaké veledílo, velkolepý příběh s hlubokými filozofickými myšlenkami, nejlépe od uznávaného autora. V tomto ohledu bych vás pravděpodobně zklamala, alespoň přihlédnu-li k obecnému literárnímu mínění. Tato knížka se nenachází na seznamech povinné školní četby, ani na předních příčkách žebříčku světových bestsellerů. Ale možná by měla. Její jméno je Pollyanna, autorkou je E.H. Porterová. Znáte ji? Je to dost pravděpodobné, možná jste viděli i film. Je to dětská knížka, na kterou již možná mnozí zapomněli.

Pollyanna je jméno jedenáctiletého děvčátka, které se po smrti chudého otce, kněze, stane sirotkem a je odkázané na milosrdenství své zámožné tety, jíž nikdy nevidělo. I přes těžké rány, které osud Pollyanně ukládá, šíří dívka kolem sebe stále jen radost. Pro každého má milý úsměv a vlídné slovo. To, co jí pomáhá překonávat životní překážky, je jednoduchá hra, kterou pro ni vymyslel její otec. Kdysi, ještě jako malá holčička, si velice přála dostat panenku, ale v misionářské bedně od dobročinných spolků, v níž měla očekávaná hračka přijít, se nacházelo něco úplně jiného. Byly to dětské berličky. Pollyanna samozřejmě velice plakala, ale otec právě tehdy rozehrál Hru na radost. Řekl Pollyanně, že si vždycky a na všem musí najít něco, z čeho by mohla mít radost, ať je to cokoliv. A čím je to těžší, tím větší je to přece zábava. A tak z berliček by měla mít radost už proto, že je nepotřebuje. Od toho dne hrála Pollyanna tu hru stále, až jí v podstatě vzala jako součást života.

Svou neustále dobrou náladou a schopností, či spíš ochotou, najít vždy a na všem něco radostného, si Pollyanna brzy získala srdce všech obyvatel nového městečka a časem i své přísné a chladné tety. Všem zanedlouho stačila na každou chmuru "dávka Pollyany", jak z legrace říkal místní doktor, a hned se každý cítil lépe. I když se v Pollyannině životě objevují rány v podobě vážné nehody nebo náhlé chudoby, je dívka odhodlána je překonávat s optimismem, který se přenáší i na celé její okolí.

Možná i my dnes bychom často potřebovaly malou či větší "dávku Pollyanny", toho zázračného léku v podobě optimismu, nezlomné chuti do života a radosti z maličkostí. Návod jak si tento osvěžující myšlenkový koktejl namíchat najdete možná právě v knížce. Třeba by nám všem prospělo, kdybychom si udělali chvilku a znovu nebo i poprvé vzali do rukou tu dětskou četbu a probudili v sobě schopnost radovat se. Tento článek je tip nejen pro rodiče, kteří by Pollyannu mohli číst dětem, nebo přímo pro děti, jež by si z jejího čtení sami mohly udělat večerní rituál, ale pro všechny, kteří na ni od dětství třeba zapomněli či jim možná nikdy do rukou nepřišla.

Já sama nevím, mám-li se zařadit do tábora dětí či dospělých, ale věřím, že k této půvabné knížce se v životě ještě mnohokrát vrátím. Nechci sice její význam přeceňovat, ale myslím si, že životní filozofie, která je hlavní hrdince vlastní, by byla ideální pro nás všechny. Žijeme v době a společnosti, která čisté radosti ze života nenechává mnoho prostoru. Přídavná jména jako výkonová, somatická, juvenilní, nekulturní, manipulativní, virtuální… jsou často používána k popisu dnešní postmoderní společnosti. Nedá se o nich říct, že by byly právě nabity optimismem. Ale společnost, to jsme my. My jednotlivci vytváříme masy, které jsou pak těmito slovy označovány. Když tedy začneme u sebe a místo pesimismu, špatné nálady a stěžování si na všechno to špatné zařadíme do svého života "hru na radost", nezměníme snad svět, ale možná se alespoň budeme cítit lépe. A úsměv, ten je jako lavina a přitom nic nestojí. Začneme-li se usmívat a radovat sami, i naše okolí tím často nakazíme.

Nerada bych, i když to možná tak nevypadá, aby článek vyzněl jako mentorování a kázání o tom, jak máme být všichni ihned a za všech okolností šťastní, jen bych ráda na základě výše popsané knížky nabídla všem trochu optimismu a veselejší pohled na svět. Moje maminka přijala tuto filozofii za svou a já ji obdivuji, že s její pomocí dosud v životě překonala mnoho těžkých životních zkoušek a jen málokdy ji potkáte bez oslnivého úsměvu na tváři.

Tak třeba i vám přijde vhod "hra na radost".