Do knihovny!

Tak už v dalším punktu jsem jako moje máti. Vodím děti do knihovny. Podotýkám, ani jedno z dětí neumí ještě číst, jsou jim 4 roky a 1 rok.

Teď už tam nechodíme kvůli veřejně přístupnému Internetu zdarma (už ho máme doma, i když teda rozhodně ne zdarma), ale přece jen strašně ráda chodím do knihovny (asi důsledek toho, že mě tam už odmala vodila moje máma, když si chodila pro svou pravidelnou dávku emocí - promiň, mami, já vim, pro detektivky). Takže tuhle závislost pěstuju už i v dětech.

Naše první kroky vždycky vedou k věšáku na kabáty, kde děti vybalím z tuleních a medvědích kožek, a pak hned hurá do dětského oddělení! Je tam vyvýšené pódium s několika hračkami a takovými jakoby uměleckými díly pro děti (socha zebry, sochy hlav) - naše děti na nich skvěle natrénovaly vypichování očiček apod. Mně tahle jejich zábava slouží k jedinému účelu - rychle se jich zbavit a moci se ponořit do jakéhokoli regálu. Jenže se na druhou stranu bojím nechat děti v herně samotné, a tak se nořím jen do nejbližších regálů - s dětskými knihami. Páni, ovšem ta nabídka se nedá s tím, co vycházelo za mého mládí, vůbec srovnat!

Takže většinu času strávíme stejně mezi dětskými knihami, a ty nejlepší (jen dvě, abych to doma stihla uhlídat a ochránit před roztrháním a snědením) pak odnášíme do dospěláckého oddělení a k „pokladně“, kde cestou kolem neskutečně lákavých regálů stihnu mezi dvěma kroky rychle hmátnout tu do písmene Z, tu do M, abych skončila u věšáku s oblečením a musela vzít opět zavděk čímkoli od autora s příjmením na A (tentokrát ale cenný úlovek, Michal Ajvaz, Cesta na jih!).

Jenže jsem se do regálu s A natolik zakoukala, že mladší dítě mezitím přistoupilo ke spodní polici regálu a ... šup šup šup ... knihy vyletují ven a dopadají na zem bez ladu a skladu a já sotva stíhám je zvedat, zavírat a uklízet zpátky.

Naštěstí knihovnice je k nám zády, i když myslím, že ví moc dobře, co tam vyvádíme, a že nám příště prostě už neprodlouží průkazku.

A pak mě večer dorazí reklama v TV, teď myslím namluvená Viktorem Preissem, že mám dětem číst. Jako by snad bez toho šlo je vůbec dostat do postele.

Ale co to tady blábolím, vždyť my se tam chodíme hlavně ohřát.