Konec jednoho manželství

Rozvod, jedná-li se o tzv. smluvený (či nesporný), je poměrně jednoduchou záležitostí. Manželé se na rozvodu dohodnou, podají žalobu o rozvod manželství a předloží soudu smlouvy o vypořádání společného majetku a o úpravě společného bydlení. Nic takového jako žádost o rozvod totiž ve skutečnosti neexistuje. Pokud jsou v manželství děti, proběhne nejprve jednání o úpravě jejich výchovy a výživy, kde v ideálním případě soud schválí dohodu rodičů. Až poté může následovat samotný rozvod manželů.

Daniela a Petr se znají šest let, čtyři roky jsou manželé. Daniela je ve čtvrtém měsíci těhotenství. A přesto dnes jejich manželství s největší pravděpodobností zanikne. Alespoň pro úřady. Pro ně samotné zaniklo už o Vánocích. Daniela si na Štědrý večer uvědomila, jak ráda by tento důležitý moment trávila ve společnosti svého nejlepšího přítele Marka, který ji tolik podporoval při problémech s manželem. Těch bylo čím dál tím více. Petr měl náročnou práci, Daniela coby recepční v reklamní agentuře odcházela z práce v šest hodin s čistou hlavou. Petr se vracel kolem desáté a často ještě usedal k počítači. Jejich snaha o dítě byla marná a hádky byly stále častější.

V lednu sdělila Daniela Petrovi, že by se chtěla rozvést a že už má od právníka připravené všechny potřebné dokumenty. Petr byl překvapený, tak definitivní řešení jejich problémů nečekal, ale Danielino rozhodnutí se mu změnit nepodařilo. Daniela se záhy odstěhovala ke svému příteli.

Dnes, 28. června, se Petr a Daniela potkávají u bezpečnostní brány. Daniele se při nahlížení do kabelky členem ochranky začínají třást ruce. Ještě, že z ní nevypadla těhotenská průkazka.

Do jednací místnosti vstupují kromě mě jenom soudkyně, zapisovatelka a manželský pár. Ačkoliv je líčení veřejné, nemá většinou nikdo důvod, aby mediálně nezajímavá stání sledoval. Dokonce ani není nutné, aby se k jednání dostavovali manželé osobně, stačí přítomnost jejich právních zástupců. Petr i Daniela jsou ale zde, připadalo jim škoda peněz za čas právníků. Navíc Daniela měla pocit, že by si měla vinu na konci manželství svojí přítomností odpykat.

Soudkyně čte základní údaje z žaloby, zapisovatelka buší do klávesnice. Daniela má ale pocit, že tlukot jejího srdce je hlasitější. Ve chvíli, kdy ji soudkyně vyzve k výpovědi, podlomí se jí kolena.

Na všem jsou přece domluveni, není důvod, aby soud dělal problémy, uklidňuje se. Ačkoliv právník Daniele radil do žaloby napsat, že již půl roku nežije s Petrem ve společné domácnosti, odmítla uvést lež. Tím ovšem nebyla splněna podmínka smluvního rozvodu a soud tak musí zjistit důvody žaloby o rozvod.

„Vy jako žalobkyně v žalobě uvádíte, že k rozvodu dochází z důvodu vzájemného citového odcizení. Můžete to prosím trochu konkretizovat?“ „Petr chodil do postele, když já už dávno spala, nesnídali jsme spolu, neobědvali, nevečeřeli. Vlastně jsme se doma už jen potkávali.“ Zní to vlastně hrozně malicherně. Petr ji nebil, nebyl nevěrný, nebyl závislý na alkoholu. Stačí takový důvod pro rozvod? Následuje další dotaz: „Trávili jste společně dovolenou?“ „Loni v létě jsme byli týden v Chorvatsku.“ Soudkyně pokračuje otázkou „Kdy jste spolu naposledy měli pohlavní styk?“ Daniela zrudne a rychle zamumlá „v prosinci“. Zapisovatelka bez zájmu automaticky pohybuje prsty po klávesnici. „Takže žalovaný nevěnoval vašemu manželství dostatečnou pozornost, je to tak?“ Ačkoliv mi otázka připadá sugestivní (jak jsem naučena z amerických filmů), není tu nikdo, kdo by proti ní vznesl námitku. „Ano“, odpoví stručně Daniela. „Myslíte si, že je šance, abyste svůj vztah s žalovaným urovnala a vaše manželství trvalo i nadále?“ Dotaz je položen nejspíše jenom z povinnosti. „Ne“ špitne Daniela a vypadá to, že soudkyně je potěšena hladkým průběhem věci. Jako by se už viděla na obědě.

Daniela se však najednou zarazí. Později se dozvím, že se lekla, aby soud nakonec rozvod nezamítl. „Ještě je tu jedna věc“ vyhrkne najednou o poznání hlasitěji. Soudkyně vzhlédne tázavě od spisu. „Musíte nás rozvést, protože jsem těhotná s jiným mužem.“ Ve výrazu soudkyně se poprvé objeví překvapení. Ještě větší je vidět na Petrovi. „Žalobkyně, jste si jistá, že to dítě nečekáte se svým manželem?“ zeptá se soudkyně na to samé, na co by se jistě zeptal Petr, kdyby mu Daniela o těhotenství řekla. „Ano, vím to jistě. V době otěhotnění jsem už bydlela se svým přítelem. A navíc byl manžel v té době tři týdny služebně ve spojených státech“ sděluje Daniela a kouše se přitom do rtů. „A víte, že paragraf 54 zákona o rodině říká, že narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství, považuje se za otce manžel matky?“ „Cože?“ Daniela tomu nemůže uvěřit. „Já přece vím, že to dítě není jeho, tedy bývalého manžela, nebo vlastně ještě manžela. Já přece musím vědět líp než nějaký paragraf, s kým to miminko čekám.“ Při posledních slovech jí začínají téct slzy. Soudkyně jí tedy nechává odpočinout a povolává k výpovědi Petra.

Ten stěží může překvapením mluvit. „Žalovaný, souhlasíte s důvody ukončení vašeho manželství, které uvedla žalobkyně?“ „Souhlasím.“ „Věděl jste, že je vaše žena těhotná s jiným mužem?“ „Nevěděl.“ Petr nemá sebemenší chuť toto jednání protahovat byť jen o jediné slůvko. „Asi nemá cenu se vás ptát, zda se ještě chcete pokusit váš svazek uvést do pořádku, že.“ „To opravdu ne“, vzdychne Petr. „Děkuji vám, přistupme tedy k vynesení rozsudku.“

Etapa manželství Daniely a Petra je u konce, nicméně má ještě malou dohru. Pokud si Daniela nestihne do porodu vzít svého přítele, bude mít dítě příjmení po Petrovi. A pokud by žena v Danielině situaci chtěla dělat problémy a svého přítele by si nevzala, bývalý manžel by musel platit na dítě alimenty až do doby, než by došlo k testu otcovství. I takové paradoxy se dějí.