Drogy kolem nás

Nedávno jsme vzali mladíka něco přes dvacet let. Nemluvil česky, domlouvali jsme se anglicky. Říkal, že pochází z Curychu, ale že je už delší dobu na cestách. Nějakou dobu prý strávil na zámku v Plasích, kde napsal divadelní hru. Hledal někoho, kdo by mu ji pomohl přeložit do češtiny, ale nenašel. Hra měla sice antický námět, ale měl za to, že hra napsaná v Čechách by měla být přeložena do češtiny. Vypadal trochu zanedbaně, ale kdo delší dobu cestuje, nevypadá většinou jak ze škatulky. Při své dobré vůli a naivitě jsem řekla dětem, aby mu napsaly adresu, že se zkusím zeptat Sváti Karáska, jestli by mu jeho děti nemohly pomoci s překladem. Ač se ozve, pokud se ještě dostane do Prahy. Díky tomu se dozvěděl, že chodíme do kostela k Salvátoru. S tím jsme se rozloučili, děti se ještě dlouho zabývaly jeho příběhem a já jsem měla výčitky svědomí, že jsem mu nenabídla, aby se u mojí maminky alespoň trochu umyl.

Za tři dny zazvonil, manžel byl doma sám a zrovna odcházel. Protože mu do telefonu nerozuměl, sešel dolů. Mladík mu říkal, že byl v kostele za Sváťou a ten mu nemůže poskytnout pomoc. Manžel vytušil, že něco není v pořádku, proto ho nevzal domů, ale pozval ho do hospody a zaplatil mu večeři. Při jídle si všiml stop po vpichách a konečně mu došlo, o co jde. Chtěl si od něho vzít text té hry, že ho okopíruje, ale mládenec to zamluvil. Nakonec vyndal hrubě opracovaný kámen a poslal ho dětem.

Na doporučení Míši Valentové jsem zavolala do “Drop in” a konzultovala jsem s nimi, jak se máme zachovat, pokud se ještě ozve. Řekli mi, že jediné, co můžeme udělat, je dát mu jasně najevo, že od nás už nikdy nic nedostane. Od jeho drogové závislosti mu nepomůžeme, stejně tak jako narkomanům pod našimi okny. Ty jedině můžeme za pomoci policie donutit, aby si našli jiné místo.

Zbývá ochrana vlastních dětí? Je vůbec nějaká? Zatím vedou vleklé diskuse o neškodnosti marihuany. My se zase snažíme naplnit volný čas dětí a pomáháme jim stavět hodnotový žebříček. Stačí to?