Mezinárodní tahanice o děti

Televizní noviny. Hlavní aktéři bolestné reportáže:

1. Uplakaná maminka. Zoufale svírá za ruku dítě.
2. Malá, krásná, cizokrajně vyhlížející holčička. Je evidentně v šoku, pláče a vší silou se tiskne k mamince.
3. Dva rozpačití policajti v uniformě. Koukají stranou a dělají, že tu nejsou.
4. Sociální pracovnice. Rve se, a to doslova, o dítě s matkou. Křičí a evidentně nezvládá svou roli.
5. Otec. Zbaběle čeká v autě na to, až bude traumatizovaná holčička od své mámy konečně odtržena - aby si ji mohl odvézt do své vlasti. Pak najde "odvahu" a začne se o holčičku rvát sám.
6. Chybějící postava smutného divadla: dětský psycholog. Ten by měl při "exekuci na dítě" zmírňovat ostří vypjaté scény. Povinnou přítomnost této významné postavy ovšem český zákon nepřikazuje.
7. Poznámka: Takových případů je bohužel čím dál víc - hranice jsou otevřené, sňatky s okouzlujícími cizinci na denním pořádku. Někdy manželství vyjde. Někdy ne. Což pak odnášejí ti nejzranitelnější z nás: malé děti.

I takhle tedy některé příběhy lásky končí.

A takhle začínají

Dovolená snů. Slunce, moře, exotika. Galantní, temperamentní jižan, láska na první pohled. Pro Evropanku je všechno tak nové, bezproblémové, šedivé dny u nás, v Čechách, jsou ve vzpomínkách zamilované ženské ještě šedivější… Už nikdy odtud neodjet… Sňatek, těhotenství, radostné čekání na miminko… Pomalé vplouvání do všednodenní reality. Ta už ale není tak zářivá, jak se původně zdálo… Míjejí měsíce, roky. A pak to najednou bouchne: už se nedá jít dál. Konec. Kulturní a mentální rozdíly vystavěly příliš vysokou bariéru. Boj o potomka s otcem-cizincem, únos milovaného dítěte do Čech. Prohra u soudu - dítě si otec oficiálně odváží zpátky tam, kde se narodilo. Pryč od mámy. Odloučení, nové soudy, odcizení. Prcek si přestává mámu pamatovat… I tak může končit romantická láska, jejíž začátky se pojí k té nádherné exotické dovolené snů.

(Poznámka: V celém textu budeme hovořit o Češkách, které se provdaly do ciziny. Neboť opačných svazků, tedy Čech - cizinka je nesrovnatelně méně, respektive nekončí tak drastickými válkami o dítě, jaké budou v článku dále popisovány.)

Případ malé Sáry

Šestiletá Sára má českou maminku a portugalského tátu. Rodina žila střídavě v obou zemích. Brzy po porodu přišly první neshody mezi rodiči, otec se choval agresivně k matce i malé dceři. Matka s holčičkou proto odešla z Portugalska do České republiky, kde ale český soud rozhoduje o navrácení malé Sáry zpět do Lisabonu, tj. k otci. (Odvolává se přitom na tzv. Haagskou úmluvu.) A protože je jasné, že se matka dcery dobrovolně nevzdá, je rozhodnuto, že dítě bude ženě odňato za asistence policie. Běžný postup. Možná zoufalá matka, možná její příbuzní podnikli velice rozumnou sebezáchovnou akci. Jedinou v tu chvíli možnou: přivolali televizní kamery a fotoreportéry. Díky nim vešla zrůdná scéna ve známost a veřejnost spolu s médii začala vyvíjet na zákonodárce nátlak. (Výsledkem je např. nedávné zřízení dvou speciálních tříčlenných senátů u soudu v Brně, které se budou jako jediné v republice zabývat případy mezinárodních únosů dětí, ale i novela dalších souvisejících právních ustanovení. Senáty budou rozhodovat do šesti týdnů. Navíc už nebude možné dovolání k Nejvyššímu soudu, které často podobné pře ještě prodlužovalo.)

Tu otřesnou reportáž, která se odehrála před dvěma lety, má díky pohotovým reportérům spousta lidí dosud v živé paměti. Zoufale plačící, traumatizovaná holčička se tiskne rukama nohama k mamince. Hledá u ní záchranu. Maminka, tvář zkřivenou bolestí, křičí na svého exmanžela. Ten nevidí, neslyší. Snaží se od ní dceru odtrhnout a co nejdříve zmizet. Moc se mu nedaří. Zasahuje policie a sociální pracovnice. Přesila nakonec vyhrává. Nakládá zdevastované dítě do auta a ujíždí na letiště. Děs… Otec a jeho ješitnost pro tentokrát zvítězili.

Kdo mohl v demokratické zemi dopustit něco podobného? Odpověď je bohužel jednoduchá: český soud. Ten soud, který nebyl schopen ani ochoten zjistit si, v jakých poměrech bude malá Sára v Portugalsku žít. Otec neměl například dopředu promyšlené, kdo, kde a jak se bude o holčičku starat v době, kdy on bude v práci. Myslel si, že "stačí dítě zamknout v bytě, ono už si nějak poradí samo". Šestiletá holčička začala odmítat jídlo a pití. Vzhledem k tomu, jaké trauma jí násilné odtržení od maminky přineslo, ani nebylo divu. V jejím věku lze stěží předpokládat, že by šlo z její strany o kalkulaci - nejedla, nepila, protože byla absolutně vykolejená, nemocná steskem. Už za dva dny volal otec matce do Čech: nevěděl si s holčičkou rady. Byl po… strachy až za ušima.

Mediálně známou kauzu začaly ihned řešit portugalské soudy, které během pár dnů svěřily dítě do péče matky. Všimněte si dvou zásadních faktů: byly to portugalské, nikoli české soudy, kdo jednal zcela v souladu se zdravým rozumem a především v zájmu dítěte. A rozhodly tak v řádu dnů, nikoli měsíců, jak jsme zvyklí od nás. Sářiny rodiče se nakonec dohodli na tom, že dcerka bude trvale žít s maminkou v Čechách a prázdninovat bude u táty. Lví podíl na této dohodě mají i právníci obou stran (především jistá česká advokátní kancelář), kteří v tomto případě převzali roli tzv. mediátora.

Dalo by se mluvit o happy endu, kdyby si člověk neuvědomil, že prožité trauma si ponese holčička - byť i třeba hluboce zasuté v podvědomí - po celý zbytek života.

Při exekuci na dítě neteče krev, "jenom" slzy

Haagská úmluva: Co vlastně obsahuje ten všemocný dokument, kterým se soudy, rozhodující o osudu dětí pocházejících z mezinárodních manželství, ohánějí? Co obsahuje dokument, kvůli němuž jsou obhajována mnohdy velmi nekompromisní soudní rozhodnutí - tvrdá vůči dítěti, jeho potřebám a právům, rozhodnutí mnohdy zcela popírající logiku? S touto otázkou jsem se obrátila na právničku Nadace Naše dítě Mgr. Moniku Šimůnkovou: "Haagská úmluva, která je jako součást mezinárodního práva nadřazená vnitrostátním zákonům, říká, že odveze-li jeden rodič dítě z místa, kde doposud s oběma rodiči žilo, do jiného státu, může být tento čin kvalifikován jako únos. Podle Haagské úmluvy má rodič, od kterého partner se společným potomkem do jiného státu odešel, právo nárokovat u soudu vrácení dítěte mladšího šestnácti let zpět do své země. Tento krok může podniknout do jednoho roku od únosu. Haagská úmluva platí jen pro ty státy, které ji podepsaly." (Viz webové adresy na konci článku.) Právnička Nadace ale vzápětí dodává jednu nesmírně důležitou věc: "Haagská úmluva zahrnuje klauzuli, podle níž se dítě vracet nemusí, hrozí-li mu ´fyzická či psychická újma, či pokud by se mělo návratem dostat do nesnesitelné situace´. Bohužel je pak na daném soudu konkrétní země, jak si tento článek úmluvy vyloží."

Co lze vlastně považovat za újmu či nesnesitelnou situaci? Válečný konflikt v dané zemi? Jasně prokázané sexuální zneužívání či fyzické týrání tím rodičem, od kterého druhý utíká? Tedy jen takto zřejmé a do očí bijící příčiny? Jak vidno, většina soudců, kteří kdy o dětech ze smíšených rozpadlých manželství rozhodovali, zužuje výklad dotyčného článku Haagské úmluvy jen na tyto extrémní případy, a proto pak vyhlašují verdikty, které jdou ruku v ruce s drastickými násilným exekucemi na děti. Mimochodem - exekuce a všechno to násilí s ní spojené - to snad není duševní a fyzická újma? Podle mého názoru je. Těžká a neodpustitelná! I když při nich neteče krev, ale "jenom" slzy…

Ano, naši soudci přece pracují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Opírají se o "nadnárodní reguli" - Haagskou úmluvu, tedy o berličku, o kterou se opírají soudci poloviny civilizovaného světa. Do jaké míry ovšem přizpůsobí její výklad podmínkám dané rodiny, to už závisí zcela na nich. Na nich a na jejich svědomí… Ale snad se opravdu blýská na lepší časy a kauzy budou díky speciálním senátům posuzovány citlivěji. Doufejme.

Podle Mgr. Šimůnkové má Haagská úmluva - která je mimochodem přes dvacet let stará, což opravdu není optimální - jeden velmi podstatný nedostatek: "Soudy, které se úmluvou ohánějí, si už samozřejmě následně nezjišťují, do jakých podmínek vůbec děti poslaly. V jakém prostředí budou žít, kdo se vůbec bude starat o jejich výchovu (realita se v tomto případě bohužel rozchází se sliby, které padly u soudu - pokud je dítě násilně vráceno například do země patřící k arabskému světu, svěří je otec obvykle do výchovy své matce či sestrám, sám se o ně dost často nestará…), zda je hmotně zajištěno, zda netrpí nouzí nebo zda psychicky nestrádá, zda po letech soudních tahanic - zejména pokud jde o malé dítě - nezapomnělo řeč země, do které je nuceno se nyní zase vrátit." Ano, jak říká právnička - "toto už často jde zcela mimo kompetenci soudů". Z čehož jsem pochopila, že nad tím, co je vlastně na celé věci nejdůležitější, si soudci myjí ruce.

A proč neodejde zpět do dotyčné země spolu s dítětem i jeho česká matka?

V zemi, odkud s dítětem odešla, je na ni obvykle podáno trestní oznámení za únos či jiný trestný čin. Hrozí jí dokonce to, že v okamžiku, kdy na území tohoto státu vystoupí z letadla, bude zatčena. Proto je nucena nadále bojovat o své milované dítě odtud, z České republiky.

Exekuce ve školce

Průběh akce je stejně brutální jako v minulém příběhu, jen kulisy se změnily. Tentokrát zasahuje "komando" v obvyklém složení - policie, sociální pracovnice (dětský psycholog pochopitelně opět chybí) - ve školce! Tam stačila naštěstí dorazit i maminka Marcela Krajníková Fiordalis. Snaží se dostat k malé Sofince, která je pološílená strachy, a uklidnit ji. V tom jí však brání hned několik policistů. Celý ten šílený výjev se odehrává před zraky brečících dětí a konsternovaných učitelek, které jsou v tuto chvíli stejně bezmocné jako maminka. Pro Sofinčina staršího bratra si exekutoři zajeli do školy v přírodě. Maminka se nemůže rozpůlit a být na dvou místech najednou. Nemá tudíž šanci se s chlapcem rozloučit. Už tak šílené trauma je "citlivým" zásahem výkonné moci ještě znásobeno…

O osudu obou dětí rozhodl český soud. Verdikt? Děti se musí vrátit do Argentiny - země svého otce, země, jejíž jazyk už stačily zapomenout, neboť matka s nimi odešla od táty už před čtyřmi roky. (Během těchto let je mimochodem jejich argentinský otec ani jednou nenavštívil. Těžko tedy uvěřit tomu, že ho k pozdějšímu boji o potomky motivovala jen čistá láska a stesk po nich. Ne nevýznamnou roli jistě hrála i tady ješitnost. Ano, docílil svého, satisfakci jistě pociťoval ve chvílích exekuce obrovskou.)

Marcela Krajníková přišla o své děti před třemi lety… Zůstává s nimi v telefonickém kontaktu, Sofinka už ovšem česky nemluví. Teď zapomněla pro změnu maminčinu rodnou řeč. Díky Nadaci Naše dítě, která uskutečnila sbírku na pomoc těmto dětem, mohla paní Krajníková dcerku a syna navštívit. Ovšem až po mnoha měsících od exekuce, protože v Argentině na ni bylo podáno trestní oznámení za únos. Její vzpomínky na tuto návštěvu jsou prý velmi tristní. Jak se později médiím svěřila, směla své děti vídat denně jen na chvíli a to pouze za přítomnosti otce. (Mimochodem pracovnice české ambasády, která domácnost navštívila, v tisku prozradila, že otec se dětem skoro nevěnuje, protože často vyjíždí na služební cesty, a vychovává je převážně babička, s naprosto jinými civilizačními návyky, než na jaké byly zvyklé z Čech.)

A na začátku to prý byl také příběh jako z červené knihovny. Galantní jižan, láska jak trám, sňatek, děti…A pak se červená knihovna změnila v detektivku - to když začaly lítat první facky. Paní Marcela požádala o rozvod, vzala děti a odvezla je do Čech. Ale neutekla zbrkle. Vezla si s sebou důležitý dokument - manželem podepsané a notářsky ověřené povolení k vycestování. Po jisté době ovšem přišla ke slovu manželova uražená ješitnost (Argentina je prý silně patriarchální, je snadné si představit, jak do něj šili příbuzní a kamarádi…) a otec se obrátil na soud. Po letech soudních strkanic je mu vyhověno. Konec smutné pohádky už znáte: školka, škola, policajti, šokované dítě a máminy vyplakané oči.

Než se zamilujete do cizince…

Když probíráme s Mgr. Šimůnkovou tyto smutné příběhy, napadá mě jedna nejspíš velice naivní otázka: Dejme tomu, že už se žena "zblázní" a po kratičké dovolenkové známosti se provdá za svého okouzlujícího exotického přítele - není ochotná si v tu chvíli připustit, že muž pochází ze zcela rozdílného kulturního, náboženského i společenského prostředí. Není, na to je až příliš zamilovaná.… Neexistuje dejme tomu nějaká forma předmanželské smlouvy, která by jí byla schopna zaručit, že v případě rozvodu nepřijde o dítě?

Dozvídám se, že "právo (alespoň české, ale zřejmě obdobná situace bude i v jiných právních řádech) neumožňuje sepsat před ani po narození dětí dohodu o tom, s kterým rodičem by při eventuálním rozvodu nebo rozchodu potomci žili. Je to logické a pochopitelné. Soud, který o osudu konkrétního dítěte po rozvodu rodičů rozhoduje, vychází z aktuální situace a nejlepšího zájmu dítěte - zajímá se o to, jak se rodič k dítěti chová, jakou má povahu, čím se živí, jaký k němu má dítě vztah, který z rodičů má optimálnější podmínky pro další život dítěte. To vše pochopitelně hraje roli."

Mgr. Šimůnková se poté rozpovídá o případech žen, s nimiž se buď přímo v Nadaci nebo prostřednictvím telefonické Linky právní pomoci setkává. Všechny do jedné prý hovoří o tom, jak byly zpočátku u svých partnerů - cizinců okouzleny jejich galantností, zdvořilostí a péčí hraničící s rozmazlováním, což bohužel u svých předchozích českých partnerů ženy nezažily. Novomanželky posléze začaly žít v zemi svého milovaného s naivní představou, že idylka potrvá. Ale dopad prý bývá obvykle tvrdý - především tehdy, pocházel-li choť z kulturně velmi odlišné země (např. islámské). Nejvíc prý Češkám v těchto zemích vadí absolutní ztráta svobody. Málokterá žena ovšem stihne vystřízlivět a od manžela utéct v době, kdy je ještě bezdětná. Respektive - tyto případy jdou mimo Nadaci Naše dítě. Právnička této neziskové organizace radí ženám zamilovaným do cizinců, aby si ještě před svatbou zjistily co nejvíc informací o zemi, v níž mají spolu s partnerem žít. Měly by zkusit prozkoumat právní řád oné země - zejména v oblasti rodinného práva, měly by zjistit, jak se v dotyčné zemi rozhoduje o dětech v případě rozpadu manželství, komu jsou děti častěji svěřovány do péče, jakou roli hraje v tomto rozhodování fakt, že v zemi dosud převažuje patriarchální pojetí rodiny (to se týká především Arábie, ale třeba i Jižní Ameriky). Vůbec nejideálnější by bylo, kdyby mohla budoucí nevěsta v dotyčné zemi strávit rok, dva - bez svatby, bez dítěte… To už je dostatečně dlouhá doba na to, aby došlo k dešifrování reality… Ale jsou státy - především silně religiózní země - kde je spolužití "na psí knížku" bohužel nemyslitelné.

Táta to taky nemá lehké

Mgr. Monika Šimůnková si ale v žádném případě nepřeje, aby z tohoto článku vyznělo, že jediný, kdo má pravdu a koho je třeba se za každých okolností zastat, je matka. Žádná matka nemůže podle ní kdykoli popadnout dítě, odvézt je ze země, kde dosud celá rodina žila, a vrátit se s ním zpět do svého prostředí jenom proto, že už není v manželství spokojená. Žádná máma nemůže dítě zcela odtrhnout od svého táty. (Pokud se otec vůči dítěti neprojevoval patologicky, ale to je zase jiná kapitola. Za těchto okolností se musí maminka neprodleně obrátit na policii, dětské lékaře a psychology a s odbornými posudky v ruce pak teprve na soud, u něhož požádá o svěření dítěte do své péče. I v tomto případě by se měla řídit zákonnou cestou a zbrkle neutíkat - je-li to jen trochu možné…) Právnička: "Skoro ve všech případech od maminek slyšíme, že důvodem odchodu ze země bylo fyzické násilí ze strany muže - ty ženy potřebují často udat ten nejtvrdší důvod, aby mohly ospravedlnit fakt, že spolu s dítětem utekly. Podle mého názoru (a omlouvám se všem, kterých se to netýká) - zdaleka ne všechny mluví pravdu. I fyzické násilí je třeba řešit s místní policií a odborníky. Žena musí mít v ruce co nejvíc důkazů. Na dálku pak bude sotva schopná cokoli dokazovat."

Proti zdravému rozumu

Když jsem dělala před rokem v Nadaci Naše dítě rozhovor s její ředitelkou Zuzanou Baudyšovou, probíhalo zrovna ve vedlejší místnosti setkání mediátorky s česko-italským manželským párem. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet přes zeď. Temperamentní Ital tu řval na svou českou exmanželku, několikrát tu také práskl dveřmi. Předmětem rodičovského zájmu byla jejich dcera. Prý velice krásné a inteligentní dítě. Poptávám se, kam se případ za tu dobu stačil posunout. Jak vzápětí zjišťuji - k velmi smutnému rozuzlení…

Ale od začátku: Češka se zamilovala do Itala a odešla s ním do jeho rodného městečka. Na italském venkově jako by se prý zastavil čas o čtyřicet let zpátky. Je to tam jak v pamětnických filmech se Sophií Lorenovou: všichni se tam navzájem znají, své průšvihy si žehlí sami mezi sebou a zametají je pod koberec, cizincům se tu příliš nevěří, muži tu vládnou pevnou rukou. Patriarchát jak vyšitý.

Narodila se holčička, a když jí bylo nějakých sedm, zjišťuje maminka, že táta se k malé chová velice nepřiměřeným způsobem. Šlo o nechutnosti, které nechce právnička příliš rozvádět. Maminka udělala to nejrozumnější, co v tu chvíli mohla - oznámila na policii, že dochází k sexuálnímu zneužívání dcery vlastním otcem. Což byl průšvih. Nikoli pro něj. Ale pro ni, pro mámu. Za otce se postavila celá rodina a celá vesnice, místní správní orgán ženě doporučil psychiatrické léčení. Když zjistila, že touto cestou se spravedlnosti nedobere, vzala dítě a odvezla je do bezpečí - do Čech, kde měla rodinu, kamarády, zázemí. Otec pochopitelně trval na vrácení dítěte, zažádal o svěření dívky do své péče, obrátil se na policii, na soudy. Mezitím tu byla holčička vyšetřena psycholožkou a ta potvrdila, že si dívenka nevymýšlela, když například mluvila o tom, "jak jí táta strká jazyk do pusy", jak si k ní "lehá do postele a hladí ji"… Na druhé straně ovšem odbornice opatrně poznamenala, že "nemůže potvrdit přímo sexuální zneužívání". (Čímž jaksi pomohla zpečetit pozdější drsné rozuzlení příběhu.) Mimochodem, dle vyjádření zainteresovaných osob existují e-maily, které táta holčičce psal během jejího pobytu v Čechách. Maily, které by měl psát spíše zamilovaný kluk dospělé slečně, nikoli táta malé holce…

Holčička, ač v té době teprve desetiletá, byla mimořádně chytrá a vnímavá. U takového dítěte už by mělo být pohlíženo na jeho vlastní názor. K tátovi se strašlivě vrátit nechtěla. Nikoho, kdo měl rozhodovat o jejím osudu, tento podstatný fakt nezajímal.

Pak přišla ona zmíněná schůzka s mediátorkou na půdě Nadace Naše dítě, při níž otec třískal dveřmi, tak byl rozběsněný - těch sezení prý bylo nakonec třeba zorganizovat povícero... Nakonec padl rozumný návrh, že by holčička mohla žít přes školní rok tady v Čechách a prázdniny by mohla trávit s tátou v Itálii. Ale protože se tam dívka bála jet sama, chtěla si vzít s sebou českou babičku nebo kamarádku. Možnost, že by dceru někdo doprovázel, otec ale okamžitě smetl se stolu. "Nepřipadá v úvahu," vykřikoval. Což už je samo o sobě podezřelé, že…

Zkrátíme to. Nakonec český soud podle Haagské úmluvy rozhodl, že se dívka vrátí k otci do Itálie. Ještě nebylo nic ztraceno, protože se maminka okamžitě odvolala. Již předtím však zasedl italský soud a ten svěřil holčičku do otcovy péče. O výkon tohoto rozhodnutí byl požádán český soud.

A protože je už dnes Evropa dokonale propojená, český soud se o italském verdiktu dozvěděl záhy a exekuce proběhla rychlostí blesku - aniž by o tom byla maminka informována. Jednoho dne u nich zazvonila policie se sociální pracovnicí, poprali se s maminkou, poprali se s dítětem. Vyhráli, jak jinak, a dodali holčičku na místo určení. Jako balík…

Výkon proběhl loni v srpnu, od té doby se maminka snaží být s dcerou alespoň v co nejčastějším telefonickém kontaktu. Což prý není ani trochu lehké. Máma má například natočený telefonát, v němž prosí exmanžela, aby jí holčičku předal k telefonu. "Jo, předám, když hezky poprosíš. Ne, tohle nebylo hezky. Musíš ještě poprosit, musíš říct prosím pěkně...a dovolím ti s ní mluvit.…" Takovým způsobem si ten člověk její ponížení užíval!

Už tři čtvrtě roku bojuje maminka o své dítě jako lvice, pomoc přislíbil Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, zatím se ale bohužel nic neděje. Vlastně děje. Strašně moc se děje: Jedna máma zoufá. Jedno dítě trpí.

Pamatujte, že dítě je důležité pro oba rodiče, stejně jako oba rodiče pro něj, a nemůže fungovat jako nástroj partnerských sporů. Pokud řešíte manželskou krizi, jednejte s ohledem na své potomky. Uvědomte si, že křehká dětská psychika napjatou situací mezi partnery velice trpí. Nedopusťte, aby se dítě stalo obětí vaší soukromé války. Může ho to poznamenat na celý život.

Další důležité kontakty:

Nadace Naše dítě: www.nasedite.cz
Linka právní pomoci (veškeré právní rady týkající se dětí)
777 800 002 (každou středu 10-18)
Bílý kruh bezpečí: www.bkb.cz
ROSA: www.rosa-os.cz
Psychosociální centrum Acorus: www.acorus.cz
Česká advokátní komora: www.cak.cz

Článek je z dubnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde. Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 22. března do 16. dubna 2009 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - kojenecké nůžky Farlin. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.