Lvíče

Milí Ježýšku,

na dnešní den sem se moc těšila ptala sem se tety kdy už ti budeme psát dopis ale vona mi to nechtěla říct. Až dneska ráno nám při snídani řekla že vo poledním klidu ti můžeme napsat. Abych nezapomněla menuju se Adélka Bílá já vím že mě určitě znáš psala sem ti už vloni ale teta řikala že máme napsat, jak se menujeme aby si věděl kam máš přiletět. Chci tě poprosit spíš vo pomoc, než vo dárek i dyž ten by vlastně taky nebyl špatnej víš dyž tu byl v květnu naposledy táta přines mi nádherný trojbarevný kotě. Aby sem tu měla kamaráda. Moc se mi líbilo ale pani řiditelka řekla že tu žádný zvířátko mít nesmim protože vostatnim dětem by to bylo líto a taky proto že by sem ho neměla kam dát. Já si myslim že by mohlo spát pod mojí postílkou ale teta řiká že ne. Táta se za mě přimlouval ale stejně ho musel nakonec vodvést. Tak sem tě chtěla ježýšku poprosit aby si se za mě taky přimluvil a přines mi ňáký zvířátko kerý by mi teta a pani řiditelka dovolyli. Teta řikala že máme mít dycky jenom jedno přání aby si toho neměl na štědrej večer moc. Tak mě napadlo že by sem ti mohla trošku pomoct víš aby si za mnou nemusel s tim zvířátkem nešlo by třeba že by mi ho přines táta? Teta nám sice řikala že tě nemáme prosit aby za náma přijely rodiče poňeváč to ty prej nezařizuješ ale dyž už se stejně zastavíš u tátový rodiny tak by si mu moh to zvířátko třeba dát a von by mě ho sem přivez takže už by si sem potom nemusel.

S ůctou (to mi poradila teta ta je hodná viď?)

Adélka

Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že k nejhorším situacím v životě lidském patří první návštěva známého nebo třeba kamarádky u vás doma. Ano, ano – mám na mysli přesně ten okamžik, kdy někdo, koho už celkem dlouhou dobu znáte a třeba i máte rádi, přijede, protože jste ho pozvali na návštěvu. Lidé si často ani neuvědomují, jak velká úcta se jim prvním pozváním prokazuje. Nejde totiž jen o to někoho navštívit; zároveň se ocitáme v intimním prostředí svého známého, jako bychom procházeli branou jeho hradu.

Bohužel se o některých mých známých nedá říci, že by procházeli, spíš berou hradby útokem. Všechno chtějí vidět, nic jim nesmí zůstat utajeno a co je nejhorší, na všechno se vyptávají. Že máte podobné zkušenosti? Nu, aspoň víte, o čem mluvím.

Moje kamarádka Jindra patří k lidem, které jsem právě popsala. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy vešla do předsíně a začala obdivovat věšák ve tvaru ryby.
„To je ale zajímavý, kdes’ to, prosím tě, vzala?”
„Ani nevím. Někde jsem to koupila. Pojď dál, udělám kafe.”
„Jéjej, ty máš dřevěnou kuchyň? Není to staromódní? Musí se to špatně uklízet, co?”
„Ani ne. Mám dřevo ráda.”
„Jó, to já taky, ale aby se o to radši staral někdo jinej.”
„Prosím tě, počkej tady momentíček, jenom skočím nahoru do pokoje pro ty fotky, co jsem ti slíbila ukázat.”

A to byla ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Nikdy neříkejte před dobyvatelem svého hradu, že jdete někam, kam on nemůže.

„Mohla bych jít s tebou? Strašně ráda bych viděla, jak to vypadá v podkroví. Víš, moje babička bydlela v podkroví a já jsem vždycky chtěla, aby mě tam vzala. A pani Šedivá, co bydlí ve vedlejším vchodu, jednou vyprávěla, že když ještě bydleli na Moravě, víš před těma záplavama, tak že měli v podkroví dětský pokojíčky a že to bylo moc hezký. Tak můžu?”
„Tak pojď,” rezignovala jsem.

Cestou do podkroví jsem se snažila rozpomenout, kdy jsem naposledy utírala prach a jestli jsem vynesla smetí. V duchu jsem se pochválila, že jsem včera uklidila do knihovny všechny knihy, časopisy a brožury (snad v neblahé předtuše blízkého setkání třetího druhu se svou kamarádkou).

Když jsem otevřela dveře do svého království, prodrala se kolem mě a vpadla přímo doprostřed letitého shromaždiště mých vzpomínek; neboť každá část života nás obohatí nejen duchovně, ale často i materiálně. Ne, že bych doma schovávala nějaký poklad, ale jsem si jistá, že každý ví, o čem mluvím. Tucty drobností, bezcenných tretek a zbytečností s jedinou funkcí a to připomínat nám, co jsme prožili, a s jediným pozorovatelným účelem, totiž zabírat místo a chytat na sebe prach. Porcelánové hrníčky, sošky a talířky, fotky v malinkých rámečcích, dečky a ubrousky, stojánky a vázičky, obrázky, mističky, těžítka, lampičky, skleničky a skleněné figurky, umělé kytičky, svícínky, kamínky, mušličky a hračky, s nimiž si už dávno nikdo nehraje. Jsou tu, abychom věděli, že jsme skutečně žili, že to všechno nebyl jenom krásný sen nebo, v horším případě, noční můra.

Jindra se zastavila, otočila a vyjádřila své emoce jediným, leč naprosto přesným výrazem: „Ty kolo!!!” Zírala téměř s otevřenou pusou (k mému nemalému uspokojení) a snažila se neopomenout ani jeden detail. Náhle se její zrak dotkl sbírky třinácti plyšových lvů na nejhořejší polici knihovny.
„Ty sbíráš plyšáky? A proč jenom lvy? Proč ne medvídky, ty jsou hezčí? Kdybych to věděla, mohla jsem ti nějakého přivézt. Ty se taky nepochlubíš! No nic, aspoň mám po starosti, co ti koupím k svátku. Jakého bys...”
„Promiň,” přerušila jsem ji ve strachu, že tu záplavu slov nedokážu nikdy zastavit. „Už je nesbírám. Vlastně jsem je nikdy ani nesbírala. Jsou od Viktora.”
„To ti je dal všechny najednou?” vykulila na mě oči Jindra.
„Ne, to ne. Prvního jsem dostala před sedmi lety k Vánocům. Potom mi postupně nosil další k různým příležitostem. Tenhle je poslední – dal mi ho před dvěma lety k svátku.” Pohladila jsem po srsti zlatého, asi čtyřicet centimetrů vysokého, sedícího lva.
„Jó, to bylo předtím, než...” Jindra se tentokrát zarazila sama. Snad ji k tomu přiměl můj úpěnlivý pohled.
„No, každopádně, kdybys s Viktorem ještě někdy mluvila, řekni mu, že moc fantazie teda nepobral. To já bych ti na jeho místě dala celou zoologickou a ne jenom lvy.”
„On k tomu měl důvod,” namítla jsem. „Byl narozený ve znamení lva a já mu říkala „ty moje lvíčátko”. Chtěl, aby mi ho něco připomínalo, i když tu není. Když se sbírka rozrostla, měl pocit, že už je to tradice, a tak v tom pokračoval. Vždycky, když se chtěl usmířit, obohatil ji novým kouskem.”

V hlavě mi vířily vzpomínky, ale vůbec jsem nestála o to, dělit se o ně s Jindrou. Tohle bylo mé pravé království. Až teď jsem si uvědomila, že ne ty věci samy, ale pocity, které ve mně vyvolávají, když se na ně podívám, jsou důležité. Někdy není dokonce ani třeba, abychom nějakou věc vlastnili. Stačí na ni vzpomínat. Jde jen o to, mít na očích něco, co vzpomínky přinutí vystoupit z šedých hlubin dávna.

Vzala jsem z police album fotek a podala je Jindře. Věděla jsem, že to zabere. Vždycky to zabralo. Jindra je expert na prohlížení fotek. Svých i cizích. Pamatuje si snad všechny fotky, co kdy viděla a často dovede bavit společnost vyprávěním o dovolených nebo výletech někoho třetího. Popíše do všech podrobností počasí, módu, jídelníček i vztahy mezi autory fotek. Je skvělá. Já tohle nikdy neuměla a musím s hanbou přiznat, že cizí fotky mi nikdy moc neříkaly. Chybí mi kouzlo osobního prožitku.

Jindra se posadila do stařičkého vrzavého křesla a začala se probírat albem. Pozorně prohlížela každičkou fotku a vyptávala se s vytrvalostí běžce maratónu. Kdo že je tohle, s kým to tady sedím, kde to bylo, jak je to dlouho, co to mám na sobě, proč se tady mračím, jak to, že se před tím kostelem směju, v kolik hodin jsme tam přijeli, kolik dní jsme tam strávili a tak pořád dokola. Řekla bych, že běžec maratónu je oproti mně ve výhodě. Ví téměř přesně, kdy maratón skončí a po jistou dobu vidí před sebou dokonce tu vytouženou cílovou pásku, po jejímž protržení nemusí už udělat ani jediný rychlý krok. Já na tom byla podstatně hůř, protože cíl mé strastiplné pouti fotografickým albem byl i po několika hodinách v nedohlednu. Zachránit mě mohlo jen jediné.

Ta spásná myšlenka mě napadla, když Jindra narazila při prohlížení fotek na minulé prázdniny ve Španělsku. Nechala jsem ji ještě chvilku odkrývat mé soukromí, abych se ujistila, že sama si rozhodně nevzpomene a pak jsem ledabyle utrousila: ”Škoda, že kvůli těm starým bezcenným fotkám neuvidíme dneska Esmeraldu.”

Předpokládaný účinek se dostavil okamžitě. Jindra mrkla na hodinky a bleskurychle vypočítala naše šance stihnout oblíbený seriál:
„Hele, je půl a dvě minuty, to zrovna začala reklama. Máme dvě a půl minuty. K albu se můžeme vrátit potom, ne?” Přikývla jsem a snažila se nedat najevo svoji nezměrnou radost.
„Tak jdeme. Televize je dole v obýváku.” Než skončily úvodní titulky, ulovila jsem ještě v lednici obložené chlebíčky a potom jsem už jenom spokojeně sledovala, jak se Jindra vžívá do romantického děje. V duchu jsem se usmála myšlence, že tohle je první díl Esmeraldy, kterého jsem se nemohla ani dočkat. Po chvíli jsem se omluvila a vytratila se z pokoje s tím, že než to skončí, budu zpátky.

Vrátila jsem se nahoru do pokoje a zadívala se na sbírku plyšáků. Z červené indické krabičky jsem vyndala Viktorovu fotografii. Jednu z těch nejstarších, kde ještě neměl knírek, na nose mu seděly školní brýle, ve kterých vypadal jako chytrá myš a v očích se mu zračilo to zvláštní, příjemné a laskavé světýlko, kterým si mě získal hned první den, kdy jsme se seznámili. Hlavou mi táhly vzpomínky, když jsem zamyšleně hladila za ušima nejmenšího lvíčka. Zvláštní, jak úspěch a kariéra dokážou člověka změnit...