Proč se nevezmou?

Ve chvíli, kdy jsem si musel začít dávat pozor na rozlišování partnerských stavů svých klientů, neb jsou často na přesné označení hákliví, začal mě úbytek manželských párů více zaměstnávat. V momentě, kdy mně vlastní bratr ve svých 35 letech na otázku, zda si bude brát svou přítelkyni, se kterou čeká dítě, odpověděl, že je to vedlejší, mě tento problém začal i zajímat.

Historickým exkurzem vzato, před sto lety v euroatlantické kultuře prakticky neexistovalo jiné soužití páru než manželské. Tento stav byl ještě umocněn po 2. světové válce, kdy bylo třeba v Evropě doplnit práceschopné obyvatelstvo a nastal „zlatý věk manželství“. Již v 70. letech ale začal ve Skandinávii klesat počet manželství a raketově stoupat počet nesezdaných párů. (Ve Švédsku 1 % nesezdaných párů v roce 1950, 11 % v roce 1975 a dnes je to stěží uvěřitelných 30 %.) Tento fenomén se rozšiřoval postupně i do dalších západoevropských států, vyjma přísně katolické země, jako je třeba Itálie nebo Španělsko, kde dnes žijí pouze 3–4 % nesezdaných párů.

Tato čísla inspirovala západoevropské vědce k mnoha dotazníkovým šetřením, v nichž se opakovaly podobné závěry. Významné množství respondentů označovalo manželství jako nepodstatné k získání respektu, profesní kariéry, finanční nezávislosti nebo k uspokojivému sexu. Shodli se ale na tom, že institut manželství je naopak nutný k uspokojivé výchově dětí. Většina neprovdaných matek si myslí, že jejich šance na provdání po porodu dítěte je asi 50%, po pátém roku dítěte je to ale již jenom 16 %. V současnosti 44 % Západoevropanů považuje koncept manželství za zastaralý a nerelevantní pro současné životní podmínky a 77 % považuje dlouhodobé soužití partnerů za stejně dobré jako manželství.

Snazší rozchody

Důsledky současného pojetí života mladé generace, v němž institut manželství nehraje podstatnou roli, jsou alarmující zvláště pro jejich děti. Nesezdané páry se totiž rozcházejí pětkrát častěji než páry manželské. Bezprostředně po narození dítěte se rozchází dvakrát více párů nesezdaných než manželských. Každý druhý nesezdaný pár se rozpadá dříve, než společné dítě oslaví páté narozeniny, oproti manželským párům – u nich se podle statistik polovina rozpadá do dvanáctého roku dítěte. Ohromující tři čtvrtiny nesezdaných párů se rozcházejí ještě před dovršením dospělosti svých dětí.

Suma sumárum, dítě narozené do nesezdaného páru má pětkrát větší pravděpodobnost, že bude vystaveno rozchodu svých rodičů, což je situace, která pro dítě představuje nadměrný stres a ohrožuje jeho duševní pohodu v čase dětství a dospívání. V rodinách nesezdaných párů se také častěji objevují další paralelní milenecké vztahy, domácí násilí a týrání dětí. Po rozchodu partnerů žijí děti jen s jedním rodičem v horší socioekonomické situaci a jsou náchylnější k psychiatrickým poruchám chování, abúzu alkoholu, drog, sebevraždám atd.

Napřed to zkusíme

Důvody pro nesezdané soužití můžou být velmi rozmanité: od socioekonomické situace přes náboženství až po obyčejné sobectví. Prvotním impulzem může být soužití na zkoušku před uzavřením manželství, které, domnívám se, celkem rozumně praktikuje téměř polovina mladých lidí do 30 let. Takové „sestěhování se na zkoušku“ ale může nenápadně a plíživě přejít ve stálé nesezdané soužití.

V důsledku ekonomické krize stoupá průměrný věk snoubenců, vysokoškolsky vzdělaní čekají na dostudování a získání stabilního místa, pracující čekají na uspoření potřebné částky k založení a provozu rodiny. Takové čekání může opět celkem snadno konvertovat do nesezdaného soužití. Dalším významným důvodem je ústup náboženství a tradičního patriarchálního pohledu na manželství. Až na pár posledních bašt se Evropa potýká s ústupem náboženství a jeho tradičních hodnot, které zahrnovaly mimo jiné i „manželskou svátost“. Postavení ženy v manželství se výrazně mění s růstem emancipace. V současné době má vysokoškolské vzdělání více žen než mužů. Svazky se stávají vzdělanostně, výkonnostně i finančním přínosem vyrovnanější. Klasická role matky je potlačována a ženy již nemají pochopitelně chuť jít do manželství za tradičních podmínek „muž-živitel, žena-hospodyně“. Na jedné straně je jasné, že nízké socioekonomické postavení párů znemožňuje vstup do manželství, na druhé straně vidíme druhý extrém v bohatých západoevropských státech s vyspělým sociálním systémem, kde je o jedince tak dobře postaráno, že takřka nepotřebuje podporu rodiny. Na jihu Evropy, kde sociální systém není tak štědrý, rodina stále zachovává tradiční hodnoty a drží při sobě.

Efekt sociálních dávek na úvahu o vstupu do manželství funguje i v České republice v podobě sociálního systému podpory matek samoživitelek (příspěvky na děti, příspěvky na bydlení atd.). V praxi to vypadá tak, že pár spolu normálně žije a žena vystupuje ofi ciálně před úřadem jako matka samoživitelka. Pobírá příplatky a pár má de facto další příjem. V neposlední řadě jsou to zkušenosti z minulých vztahů, kdy se například po komplikovaném rozvodu již lidé nechtějí právně zavazovat. Konečně jde i o samotný slib manželství, který stále přece jenom něco znamená, byť se to nemusí zdát. Bylo zjištěno, že absence formálního slibu a právního stavu má vliv na pevnost svazku. Když takový slib schází, páry se častěji rozcházejí, jednotlivci mají slabší párovou identitu, menší ochotu se obětovat pro druhého a menší touhu po dlouhodobém vztahu. Neberou vztah tak vážně a jsou v něm méně spokojeni. Častěji také přemýšlejí o jeho ukončení.

Jak zatraktivnit manželství?

Domnívám se, že instituce manželství by měla být více podporována, propagována a chráněna. Vhodná by byla nějaká forma vyučování „manželských komunikačních dovedností“, neboť na problémové komunikaci končí existence velkého množství párů. Dalším neuralgickým bodem je narození a výchova dítěte, kde zvláště mnoho mužů neunese stres, odchází z domova a vztah se později rozpadá. Z toho důvodu by bylo vhodné – dnes již poměrně hojně navštěvované – školení otců, kteří chtějí být u porodu, rozšířit je o základní dovednosti péče o děti. Nebylo by špatné popřemýšlet o větších daňových zvýhodněních manželských párů a zavést ekonomické poradenství rodinám a povinné kurzy finanční gramotnosti. Závěrem lze říci, že nejlepší bude si asi nejdřív zamést před vlastním prahem a zamyslet se nad vlastní sobeckostí. Nesezdané soužití není totiž v zásadě nic jiného než konfl ikt mezi touhami dospělých a přáními a potřebami dětí.

Autor je psycholog Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vz vztahy v Rakovníku (d.prokop@poradna-rakovnik.cz)