To je příliš nekriticky pojaté manželství

Poselství článku mi vyznívá takto: statisticky vzato nese manželství menší riziko rozpadu rodiny, domácího násilí a dalších negativních jevů; berme se, ať se jim snáze vyhnem.

Není to iluze? Copak jeden každý konkrétní vztah má větší šanci, pokud se stvrdí úředním slibem? A pokud ano, je to vždy žádoucí? Nebylo by lepší, aby se vztahy, v nichž dochází k přílišným konfliktům, k psychickému nebo i fyzickému násilí, (co nejsnáze) rozpadaly?

Nepohrdám statistikou a nepochybuju o tom, že jsou ne-manželské svazky volnější a snáze se rozpadají, což mívá neblahý vliv především na děti z těhto svazků vzešlé. Ale chybí mi v článku jakékoliv kritičtější zamyšlení nad tím, jestli je rozchod rodičů opravdu tím nejhorším, co může děti potkat. Vyrůstala jsem v rodině, která byla udržována pohromadě uměle "kvůli dětem" a bylo to peklo, od útlého věku jsem si přála, aby se rodiče rozvedli, a když se konečně rozešli, žilo se mi (s každým zvlášť) o dost lépe. Rodiče se vzali v době, kdy bylo takřka nepřípustné přivést počaté dítě na svět mimo manželství, jejich vztah zřejmě od začátku nebyl nijak stabilní a nikdy se jím nestal, děti nemohou a nemají sloužit jako lepodlo vztahů vzniklých ne(á)hodou.

Odstrašující a poučný efekt? Rodiče v mých očích manželství jako takové zdiskreditovali, zařekla jsem se, že se raději nevdám nikdy, jen abych se později nemusela rozvádět. Vdala jsem se po 10 letech vztahu a dvou společných dětech ve věku 3 a 1 rok, spíš z ekonomických důvodů (něco málo na daních přece jen ušetříme). Nevnímám manželství jako formalitu, ten slib pro mě určitou váhu má, ale nade vše (např. nad štěstí dětí, které v nadměrně konfliktním vztahu strádají) bych ho rozhodně nekladla.