Jednoduše proto...

Se svým přítelem jsme se hned na začátku vztahu rozhodli se vzít a pořídit si dítě. Když jsme plánovali, koho pozvat z rodiny, aby se nikdo z nejbližších neurazil, aby se tam přítomní neservali jak psi a aby nás to nezruinovalo (některé rodinné vztahy holt nejsou jednoduché), tak jsme usoudili, že bude lepší nevyhazovat peníze za svatbu a radši vyrazit na dovolenou a splodit to dítě. Zásahem osudu se některé "věci" samy vyřešily a dokonce jsme dostali menší finanční obnos jako dárek, aby bylo na svatbu a tak jsme se vzali. Starší dceři byl rok a půl a byla to fajn pařba. Asi bych nechtěla žít dlouhodobě v nesezdaném soužití, ale chtěla jsem si svatbu užít a ne z ní mít trauma, počkali jsme si a vyšlo nám to parádně.
Na celé době života s "partnerem" místo s "manželem" mě šokovala jedna jediná věc, která mi ani teď po letech nejde z hlavy: dceři jsme automaticky dali manželovo příjmení, abychom nemuseli po svatbě ještě řešit změnu jejího jména, po porodu se mě na ni ptala moje gynekoložka a totálně mě rozhodila poznámkou "proč se proboha jmenuje po něm když jsem si ho ještě nevzala? co když si ho nakonec nebudu chtít vzít a holka se ani nebude jmenovat po mě"