Když čte pohádku na dobrou noc jen máma I: Daniela

Daniela: "Věřím, že člověku se všechno vrátí, to dobré, i to zlé."

Dá se změřit bolest? Kde jsou hranice toho, co se dá ještě snést? Říká se, že prožité trápení nás posouvá dál na naší duchovní cestě. Kam až zašla žena, se kterou se mám setkat? Přemýšlela jsem o Daniele.

Překvapila mě svou útlou a velmi štíhlou postavou. Kde jsou ramena, na kterých nese svá břemena? Její oči prozradily víc. Na rozdíl od mých zůstaly během celého rozhovoru suché. I tehdy, když mi vyprávěla tento šest let starý zážitek.

"Viktora jsem dala po obědě spát. Na druhé straně postele jsem kojila Viliama. Také usnul. Potichu jsem ležela vedle nich. Najednou jsem zaslechla vrzat schody. Můj muž přišel z práce a šel za námi nahoru do pokoje. Cítila jsem, jak se ke mně naklonil. Z tváře mi odhrnul pramen vlasů a dal mi ho za ucho. Když ruku odtáhl, uvědomila jsem si, že je přece mrtvý. Ihned jsem se prudce posadila. Myslela jsem, že to udělal Viktor, ale ten tvrdě spal."

Ani na chvíli jsem o jejích slovech nepochybovala. Otec rodiny se pár dní po své tragické smrti přišel rozloučit. Mohl klidně odejít, své děti zanechal v těch nejlepších rukách. Věděl, že jeho žena to zvládne.

Chtěla jsem být tou nejlepší mámou na světě

Daniela měla o své budoucnosti jasné představy už od dětství. Věděla, že až jí bude 23 let, vdá se. Chtěla být učitelkou a dva roky po svatbě porodit první dítě.

"Jako 23letá jsem se skutečně vdala, ale už během dospívání jsem zjistila, že nechci mít vlastní děti. Začalo to ve mně pomalu růst, ani nevím proč. O cizí jsem ráda pečovala, ale viděla jsem, kolik je s nimi starostí. Probudil se ve mně strach. Vždy jsem chtěla být nejlepší mámou na světě. To byl můj cíl, a najednou jsem si uvědomila, že to vůbec není tak jednoduché. Kdybych potkala muže, který děti nechce, tak bych je neměla."

Osud s ní však měl jiné plány. Seznámila se s mužem, který už od první schůzky snil pouze o tom, jak spolu budou mít dítě. "Když jsem viděla, jak vřelý vztah má ke svému synovi z prvního manželství, k neteřím, k synovcům a jaké vztahy jsou v jejich rodině, zpočátku jsem byla až šokovaná. Nebyla jsem na to připravená. Neříkám, že jsem vyrůstala v rodině bez lásky, ale u nich bylo těch projevů na mě strašně moc. Postupně jsem si zvykala. Na to, že vás někdo velmi miluje a denně vám stokrát řekne, jak jste perfektní a úžasná, se dá zvyknout opravdu snadno. Ledy v mém nitru začaly roztávat. Můj nespecifikovatelný strach z vlastních dětí se pomalu vytrácel."

První těhotenství se zkomplikovalo a Viktor přišel na svět 3 měsíce před termínem porodu. V inkubátoru dostal zápal plic a přestal dýchat. Přežil, ale léčba, kterou musel podstoupit, mu zničila velkou část mozkových buněk. Z toho plynula další postižení - dětská mozková obrna, o tři roky později epilepsie a další problémy s plícemi.

"Když se stane něco takového, buď to manžele spojí, nebo rozdělí. Nás to naštěstí ještě víc spojilo. Bylo to mimořádně náročné období. Chodili jsme po různých vyšetřeních, terapiích a léčitelích. Díky svému manželovi jsem to všechno zvládala, a dokonce jsem chtěla další dítě. Plánovali jsme ho s 5letým odstupem, abychom mohli Viktora vypiplat, ale Vilda se přihlásil na svět už tři roky po bratrovi. Otěhotněla jsem nečekaně a spontánně. Překvapilo mě to, protože mám v hlavě nezhoubný nádor, který mi brání otěhotnět. Při prvním synovi jsem musela podstoupit hormonální léčbu. Když jsem porodila Vildu, měla jsem obrovskou radost a chtěla jsem ještě dcerku."

Zoufalství jsem si musela naplánovat

"Po velkém trápení jste dostali dáreček," usmála jsem se na ženu v černé, která ji dělala ještě drobnější, záhadnější a osudovější.

"Dáreček..., ale netrvalo to moc dlouho." Trpce se usmála. "Viliamovi byly 3 měsíce, když manžel zemřel. Mnoho lidí se mě ptalo, jak se to dá přežít, když žena zůstane s jedním postiženým a druhým tříměsíčním synem. Dá se to, kvůli nim. Jednoduše - musela jsem ráno vstát a dát tu nohu před sebe. Neměla jsem čas plakat. Plakala jsem večer, když jsem je uložila. Zoufalství jsem si musela doslova naplánovat. Ano, ty první chvíle skutečně byly o tom, že jsem plakala a plakala. Děti si vždy vzal někdo na hlídání, ale to trvalo jen do pohřbu a potom ještě asi týden. Přes den přišla moje máma, večer kamarádka. Ale potom jsem si řekla - dost. V Bibli se píše, že koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Budu-li se rouhat, říkám, že já jsem jeho oblíbenec. Na druhé straně tvrdím, že v mém případě věděl, na koho naložit, protože já jsem Fénix. Řeknu si - OK, teď se vyhysterči a stačí."

Postižené děti jsou na matku silně vázané. Přesvědčila se o tom i Daniela. Tříletý Viktor vždy vycítil její smutek. "Nechtěla jsem plakat hlavně kvůli němu, protože pláče se bál. Asi měsíc se ptal "táta, táta", potom přestal. Tehdy ještě neuměl mluvit. Byly mu tři roky, ale byl na úrovni 1,5letého dítěte. Měl ještě i plenky, takže jsem měla dvě miminka. Navíc si vyžadoval 24 hodin maximální pozornosti. Neměla jsem čas si ani utřít slzu. Tak šel den za dnem, až... jednoho dne už jsem neplakala."

Zlost mi paradoxně pomáhala

Až když její manžel odešel do světa ticha, uvědomila si, co všechno dělal. Chyběl jí nejen jako partner a otec, ale i jako zabezpečovatel rodiny. Sesypalo se na ni množství povinností, které musela vedle každodenní péče o děti zvládnout. Nejbližší sice pomáhali, ale i přesto byla na mnoho věcí najednou sama.

"Po manželově smrti přicházely fáze smutku a zoufalství, ale po nějaké době mnou lomcovala spíše silná zlost a ta mi paradoxně pomáhala. Strašně jsem se na svého muže zlobila. Křičela jsem: ‚Ty jsi ty děti chtěl, ty jsi je chtěl, a teď jsi nás tu nechal. Jak to mám bez tebe zvládat, jak mám s nimi realizovat naše plány?!' Byl to také určitý náboj energie. Asi ne moc správný, ale v jisté době mi to pomáhalo."

Všimla jsem si, že v jejím bytě má manželova fotografie významné místo.

"S chlapci se každý večer před spaním modlím modlitbičku za Viktorovu, Viliamovu a tatínkovu dušičku. Jestli si na tatínka Viktor pamatuje, to se asi nikdy nedozvím. Vildovi jsem vysvětlila, že tatínek je v nebíčku. Vyrostl s tím, takže to doteď neřešil, ale nedávno nám zemřel dědeček a on strašně plakal. Když jsme mu řekli, že odešel za tatínkem, upokojilo ho to. Viliam to nemá jednoduché. Kolem něj jsou jen babičky a tety. Krušné dětství mu kvůli svému postižení připravil i jeho starší bratr. Fyzicky ho bezdůvodně napadal. Vilda se třeba díval na pohádku, Viktor k němu přišel a vytrhl mu kus tváře, jen tak."

Kalich hořkosti stále ještě neměl dna. Daniela byla nucena přestěhovat se do většího města, aby pro Viktora našla speciální školku. Vyzkoušeli vícero zařízení, ale bez úspěchu. Viktorových záchvatů přibývalo a ani s pomocí léků bohužel nebyly zvládnutelné. Určitou šanci jí ale nabízela náročná operace v Praze.

"Když mě k němu konečně po několika dnech marného čekání v areálu nemocnice pustili, nepoznala jsem ho. Na intenzivce leželi tři. Dospělý muž, miminko a někdo třetí... takže to musel být můj syn." Zvučný hlas mladé ženy zesílil. "To byl takový přetlak emocí! Otočila jsem se u jeho postele na podpatku, vyšlo ze mě asi 30 hysterických vzlyků, dvakrát jsem se zhluboka nadechla a potom už jsem zase nějak fungovala. Dělala jsem, co se ode mě čekalo, co mi řekly sestřičky." Velmi těžce jsem hledala další slova...

"Viktorovy záchvaty se ještě objevují, ale naštěstí už méně a nejsou tak intenzivní. Operace nám velmi pomohla. Ty záchvaty byly strašné. Když ho to chytlo, musela jsem ho silně držet na zemi. On mě kopal, kousal a Vilda se na to musel dívat. Viděl, jak ho držím a jak Viktor řve jako zvíře. Uvědomovala jsem si, že to na něm může zanechat následky. Byla jsem zoufalá. Litovala jsem Viktora, protože je nemocný a nemůže za to, co dělá, ale zároveň jsem viděla, že devastuje zbytek rodiny. Naštěstí, teď už se to dá zvládnout."

Každý máme na zemi svůj úkol

Když začaly obě děti chodit do školky, Daniela se pokusila najít zaměstnání. Hned první den ale musela z práce odejít, protože Viktor měl problémy. Po čtyřech měsících snažení to kvůli množství zdravotních problémů staršího syna vzdala.

"Později, když už měl Viktor po operaci a našla jsem pro něj dobrou školu, ve které ho chválí a on je tam velmi spokojený, jsem začala doma dělat účetnictví. Pro mě bylo nejdůležitější skloubit práci s dětmi. Teď jsem velmi vyrovnaný člověk, neboť si to už dokážu zorganizovat. Konečně jsem začala pracovat i na sobě. Zdokonaluji se v jazycích a zase hodně čtu. Nyní se také potřebuji více soustředit na Viliama. Myslím, že 9 let to bylo pouze o Viktorovi. Můj mladší syn neumí plavat, jezdit na kole, lyžovat, to všechno ho musím naučit. Mám i své sny, ale na ty ještě nedozrál čas. Chlapci mě potřebují." Daniela přijala vše, co jí život přichystal. Nelituje se. Podle ní zde ani není nic k litování.

"Vždy se srovnávám s těmi, kdo jsou na tom hůř. Jednoduše se to stalo, je to tak. Vím, že tou Danielou, kterou jsem dnes, bych bez tohoto všeho nebyla. Vím, že každý máme na zemi svůj úkol, tento je ten můj. Věřím, že člověku se všechno jednou vrátí, to dobré, i to zlé. Věřím, že nejdůležitější na světě je láska. Prostřednictvím mého muže se ze mě stal jiný člověk, daleko lepší.

Stále tvrdím, že jsem osm let měla to nejúžasnější manželství, které by mi mohl každý závidět. Žila jsem svou pohádku, mám dvě děti. Vilda mi stále říká ‚miluji tě, maminko' a i můj nemocný syn, když ho večer ukládám ke spánku, řekne ‚mami, já tě tak miluji', ovine kolem mě jednu ruku, neboť má polovinu těla ochrnutou, a já vím, že se mi splnil můj největší sen. Pro svoje děti jsem ta nejlepší máma na světě."

Článek je z únorového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu února 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - termoizolační, nekapající hrníček Canpol babies.