Když čte pohádku na dobrou noc jen máma II: Lenka

Vzpomínám si, jak se moje děti radovaly, když se táta vrátil z práce. Radost jsem měla samozřejmě i já, protože jsme na naše "divochy" byli dva.

Jaké to je, když je máma se svými dětmi sama? Jaké to je, když ji u nemocného dítěte nemá kdo vystřídat? Když nemá komu říct: "Podívej, udělal první krůček..."?

Chtěla jsem vědět, která z nich to má v životě těžší. Vdova, rozvedená nebo svobodná máma? Život to zařídil tak, že jsem si povídala se ženou, která ovdověla, se ženou, která se s partnerem rozešla a odpustila mu, a také se ženou, která se s partnerem rozešla, ale odpustit mu zatím nedokázala.

Lenka: "Ve formálním vztahu bych nemohla dýchat."

Čím déle jsem Lenku poslouchala, tím méně jsem rozuměla. Proč dva lidé, kteří se mají rádi, kteří milují své z lásky počaté dítě, spolu neumějí žít? "Ztroskotali jsme na komunikačních vzorcích, které jsme si přinesli ze svých rodin." Vysvětlila mi Lenka. Ani to mi nestačilo. Vždyť právě ty nepodařené vzorce chtěli ve své vlastní rodině změnit. Zdálo se mi to tak jednoduché. Možná stačilo pouze tiše poslouchat tlukot srdce toho druhého. Časem by snad našli společný rytmus.

Nemám právo takto uvažovat! Prozradil mi to oheň, který se celý den marně snažím rozdělat v krbu. Někdy to opravdu nejde, i když se člověk hodně snaží...

Chtěla jsem pohnout světem

Lenka si vysnila, že až vyroste, udělá něco velkého. Něco, co pohne světem. "Moji rodiče neměli vzorné manželství. Nevěděla jsem, jaké to je, když je to v rodině hezké. Proto jsem se rozhodla, že se nikdy nevdám a nebudu mít děti. Ale v každém člověku je takové to zdravé jádro. Pokud nejde o patologickou osobnost, pokud rodiče ve výchově vše úplně ‚nezpackají', má tendenci se k tomu jádru vrátit - a to jsem udělala i já." Obdivovala jsem ji za toto obnažení a vážila jsem si její důvěry. "Trvalo mi dost dlouho, než jsem dostala své sebevědomí do normální polohy. Když se Andrej narodil, bylo mi už 35 let. O manželství jsem si dlouho myslela, že je to klec, v níž bych nemohla dýchat. Až teď začínám cítit, že tomu tak nemusí vždy být."

Pocit z dětství - udělat něco velkého, ale hlavně dobrého, Lenku přivedl až ke studiu sociální práce. "To byla nejsilnější věc, o které jsem věděla, že mě láká. Jednu dobu jsem na soudech zastupovala děti. Prošla jsem asi tisícem projednávání. Tam jsem viděla takové hrůzy! Lidé si dokážou neskutečně ubližovat. Při rozvodech jsou pohlceni nenávistí, emocemi. Co cítí děti, je v takových sporech nepodstatné. I tato zkušenost mě utvrdila v přesvědčení, že vztah je třeba udržet na jiných základech, a ne v manželské kleci, z níž se těžko utíká.

Věděla jsem, že potřebuji mít pocit svobody. Kolem třicítky jsem zatoužila po vlastním dítěti. Začala jsem svůj život chápat jinak. Cítila jsem, že tu chci něco zanechat, že už mám co odevzdat, ale můj tehdejší partner už děti mít nechtěl. Rozešli jsme se. Mně trvá dost dlouho, než se odpoutám. Nevadí mi, když jsem sama se svými knihami a kameny. Kamenům rozumím. Od dětství jsou mi blízké."

Stále jsem v něm hledala toho správného kluka

Andrejův otec se Lence vždy líbil. Poznala ho ještě během studia na vysoké škole.

"Byl úžasný. Vtipný, inteligentní, jednoduše správný kluk - ochranář. Párkrát jsme si spolu dobře popovídali a potom jsem ho dlouho neviděla." Po letech ho opět potkala. Tentokrát jako úspěšného muže - podnikatele. "Řekla jsem si - fíha, jaká proměna! To už nebyl ten kluk, kterého jsem kdysi znala, a zajímalo mě, kým se vlastně stal. Stále měl srdce studenta, ale zároveň tam už byl i někdo jiný, což se mi nepodařilo zcela přijmout. Všichni potřebujeme, aby nás ten druhý akceptoval takové, jací jsme, ale na to jsem přišla až později. Náš vztah ztroskotal na komunikaci a možná i na odlišné míře chápání věcí. Například - mít rád chápeme každý po svém."

I po čtvrtstoletí manželství potřebuji cítit projevy lásky v různých podobách. Upevňují základy našeho spolužití. Proto Lence velmi dobře rozumím. Absence něhy ve vztahu je jako déšť bez vody. K čemu je takový déšť? Přichází s ním tlak a napětí, ale úleva se nedostaví. "Když se narodil Andrej, bylo to obzvlášť citlivé a těžké. V takovém vypjatém období se buď posílí, nebo rozloží vztahy, které mají nějakou trhlinu. U nás se to vyhrotilo. V těžkých chvílích jsme spolu neuměli komunikovat, vzájemně si říct, co každý z nás cítí, co by potřeboval. Já jsem se snažila, ale dostala jsem odpověď, že ne o všem se dá povídat.

O manželství jsme neuvažovali. I on měl zkušenost z dětství, která nebyla právě potěšující. Tady jsme se shodli. Já jsem věděla, že se na něj mohu spolehnout, že je zodpovědný, a také to tak bylo."

Obavy jsme měli pouze jeden z druhého

Představuji si, jak zářila, když se dozvěděla, že je těhotná. Něco mi napovídá, že to teplo, světlo a láska, která z ní sálá, začala, nebo alespoň zintenzivněla, právě v období, kdy nosila pod srdcem nový život. "Když jsem zjistila, že čekám dítě, vznášela jsem se pět metrů nad zemí. Cítila jsem se úžasně. Těhotná bych mohla být do konce života. Nikdy mě nenapadlo, že žen v očekávání si u nás okolí tak váží. Lidé mě zastavovali na ulici, vyptávali se, uvolňovali mi místo k sezení. Byla jsem nesmírně šťastná."

Lenka si myslí, že byla připravená na dítě, ale ještě stále, i přes svůj věk, nebyla zralá na vztah.

"My jsme se rozhodli pro miminko, pak přišla situace, kterou jsme nezvládli, a rozešli jsme se. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, hned jsem mu to oznámila. Měl velkou radost. Jen byl mezi námi najednou nějaký tlak. Co se vztahem, který se nedařil? Celou dlouhou dobu těhotenství jsem byla sama. Užívala jsem si to. Neřešila jsem, co bude, ale podvědomě jsem cítila, že bude dobře. Celou tu dobu se o mě zajímal, byli jsme v kontaktu. Myslím, že i on měl v sobě zmatek. Rozešli jsme se s tím, že spolu asi neumíme žít, a najednou jsme čekali dítě. Oba jsme se těšili. Miminko bylo opravdu chtěné. Obavy jsme měli pouze jeden z druhého."

Asi 2 měsíce před porodem se napětí ve vztahu nastávajících rodičů uvolnilo a na příchod miminka čekali opět jako pár. "Rodila jsem spontánně. Byl se mnou a byl úžasný. Je to skvělé, když je otec u porodu. On první držel Andreje v náručí. V životě na to nezapomenu. Když můj syn usíná, musím mu vyprávět o tom, jak se narodil. To je jeho nejoblíbenější pohádka."

Doteď nevím, co se vlastně stalo

Řekla mi, že jejich další spolužití bylo jen nedopatření za nedopatřením. Nezvládli stres, který nastal po příchodu z porodnice. "Já si myslím, že jsem měla poporodní depresi, ale nevěděla jsem o tom a ani jsem to neřešila. Byla jsem strašně unavená, vyčerpaná. S Andrejem mi pomáhal, ale necítila jsem emoční oporu. Jako kdyby vůči mně ochladl a to mě strašně oslabovalo, podráželo a užíralo. Nevěděla jsem, co se děje. Když jsem se zeptala, nic jsem se nedozvěděla. Doteď nevím, co se vlastně stalo. Měla jsem pocit, jako kdyby se v něm něco zlomilo, tak nějak definitivně. Dostala jsem se do nesnesitelné situace. Navrhl mi, abych se k němu přestěhovala, že pro nás připravuje nové bydlení. Mezi řádky jsem vyčetla, že toto spolužití by bylo pouze formální, kvůli synovi. Bylo to pro mě velmi urážlivé a zraňující. Odmítla jsem. Řekla jsem mu, že ve formálním vztahu žít nebudu, nemohla bych dýchat."

Lenka se tehdy zeptala, jestli ji má ještě rád. Odpověděl, že pro ně staví dům a chce, aby spolu bydleli. To je prý maximum, které umí dát.

"To mi však nestačilo. Andrejovi bylo pět měsíců, když jsem ho požádala, aby se odstěhoval. Až později jsem pochopila, že je to prostě jeho projev toho ‚mít rád'. Ještě několik let potom jsem doufala, že se to nějak napraví. Jsem běžec na dlouhé tratě."

Andrejův otec váží každý den cestu za svým synem. Lenka ho za to obdivuje a jejich setkávání podporuje. "My dva jsme to nezvládli, ale naše dítě nesmí být ochuzené. Je výborný otec. Prcek na něm visí. Paradoxně se ale naše vztahy spíše zhoršují. Asi proto, že jsme vlastně nikdy nebyli od sebe. Každý den jsme se setkávali a nesrovnalosti mezi námi jsme přenesli do komunikace o Andrejovi. Věřím, že se to přece jen zlomí. Myslím, že partnerství se už nedá vrátit, ale moc bych si přála, abychom byli dobří přátelé. Vážím si ho. Vždy, když bylo třeba, mi pomohl, ale mrzí mě, že on moji pomoc odmítá. Mám pocit, že doposud neuvěřil, že jsem tu byla pro něj."

Lenku fascinuje vesmír. Překvapeně poslouchám, že by ráda letěla na Měsíc. Má obavy ze světa, v němž žijeme, ale věří, že vše se v dobré obrátí.

"Věřím, že se nesmí páchat násilí. Věřím, že se nestane nic zlého a můj syn bude mít šťastný život. Věřím, že stojí za to povzbuzovat lidi, aby se obraceli do svého nitra, aby v sobě našli to nejlepší, co tam mají, protože to je podle mě to nejdůležitější - pohnout světem."

Něco se mezi námi pokazilo a neumíme to napravit

"Náš syn je zlatý." S radostí mění téma a popisuje mi svou ratolest. "Je to filozof - amatér a chce být prezidentem. Každé ráno u snídaně debatujeme na téma Hitler či Napoleon. Čteme spolu noviny. Je úžasné, jak ve zprávách dokáže vystihnout to, co je podstatné. Někdy těžko chápal, když Mirek odcházel, a ještě hůř se mu to vysvětluje." Dotýkám se citlivého tématu - jak přijal to, že rodiče spolu nežijí?

"Nejsem si jistá, zda mu na to umím dát pravdivou odpověď. Řekla jsem mu, že někdy je možná dobře, když lidé, kterým se nedaří spolu mluvit, bydlí každý někde jinde. Stále opakuji, že ho máme oba velmi rádi. Vždyť tatínek za ním chodí každý den. Vysvětlila jsem mu, že mezi mnou a tatínkem se něco pokazilo a neumíme to napravit. Je to pro něj těžké pochopit. Asi mu to takto nestačí, ale přestal se ptát. Vždy se ho snažím ubezpečit, že příčinou našich problémů není on. Protože dítě má tendenci vztáhnout si to na sebe. Snažím se mu ukazovat, že je pro nás nejdražší na světě, že ho velmi milujeme, a ono to tak je."

Článek je z únorového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu února 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - termoizolační, nekapající hrníček Canpol babies.