Je každý pedofil nebezpečný?

Dá se pedofilie vyléčit, nebo je takový člověk po celý svůj život nebezpečný?
Věra D., Brno

Pedofilie představuje jednu z poruch sexuální preference a vzhledem k tomu, že preferenčním objektem takového člověka jsou děti, považujeme ji za nejnebezpečnější. Bohužel musím hned v úvodu říci, že struktura sexuality je neměnná. Nevíme přesně, kdy vzniká, ale víme, že ji v průběhu života nelze měnit. Léčení spočívá v tom, že pacienty učíme žít i se svojí zvláštností v oblasti sexuality spokojeně a v mezích zákona. Na první část otázky tedy musím odpovědět: v zásadě nedokážeme vyléčit deviaci samotnou ve smyslu změny „sexuálního naprogramování“ člověka. Odpověď na druhou zdaleka tak jednoznačná není – mezi našimi klienty je mnoho těch, kteří i přes svou poruchu nikomu neublížili.

Nejobtížnější součástí léčby je etapa, kdy pacient přijme fakt, že se jedná o neměnný stav. Z pohledu takového člověka: Buď zneužiju dítě, nebo nikdy nebudu žít svůj pravý sexuální život. U osob, které skutečně nechtějí ubližovat, hrozí v této fázi silné reaktivní deprese včetně rizika suicidálních pokusů.

Léčbu obvykle zakládáme na tom, že sexualita má více komponent, ani u heterosexuálů není projevem vztahu jen soulož. Lidé se mají rádi, mají jeden o druhého starost, soucítí spolu, pečují o sebe. Soucit, stesk a sdílení jsou tři základní „S“ ve vztahu. Ty lze bez pocitů viny prožívat i vůči dětem a právě na těchto pilířích lze vytvářet adaptační aktivity.

Striktně však přitom nedoporučujeme přímý kontakt s dětmi, například v profesi učitele, vychovatele, vedoucího kroužku a podobně.

Pedofilně orientovaný člověk ale může zprostředkovaně připravovat akce pro děti – metodiky, vzdělávací programy, angažovat se v neziskových organizacích, které budují dětské domovy…

Snažíme se spolu s klientem rozdělit sexualitu na jednotlivé fáze a některé z nich naplňovat například fantazijně s tím, že jakýkoli krok dál je zakázaný.

Někteří naši nedelikventní klienti, kteří mají vlastní chování celý život pod kontrolu, ve své profesi starost a péči orientují na seniory, o které je třeba pečovat mnohdy podobným způsobem jako o děti, ale nepředstavují pro ně sexuálně preferenční objekt.

Pravdou však je, že jako lékaři pacientům nemůžeme nic zakazovat ani přikazovat, snažíme se každému z nich pomoci vytvořit si vlastní způsob zvládání tohoto handicapu.

Autor je psychiatr, sexuolog a ředitel Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích