Citově vydírat se nesmí

Nestátní organizace nemají mnohdy snadný přístup k financím a nejrůznější sbírky jsou jednou z možností, jak naplnit rozpočet. Některé akce se každoročně opakují, mně se líbí zejména Květinový den Ligy proti rakovině. Je to dobře zorganizovaná a promyšlená akce s bohulibým cílem přispět na výzkum a ve prospěch onkologických pacientů. K některým jiným aktivitám mám výhrady, třeba když sedíte v restauraci a u vašeho stolu najednou kdosi rozloží přívěsky ke klíčům a za pět minut začne přesvědčovat, aby si to lidi koupili - to vnímám jako narušování klidu a soukromí.

Ale získávání příspěvků formou prodeje různých drobností neodsuzuji, vždyť většina velkých ziskových firem v ČR má vlastní nadaci, takže disponibilní množství společností, které mohou pomáhat, je stále nižší. A proč by si nakonec nemohl dárce odnést nějaký důkaz své dobročinnosti? Nejen děti, i dospělí mají rádi dárečky, to není nic proti ničemu.

Ideální je, když prodej organizuje subjekt, který je v povědomí veřejnosti dobře zapsaný - ale bohužel všechno se dá zneužít. O tom jsme se ostatně přesvědčili i my v Nadaci Naše dítě. Přestože součástí našich aktivit nebývá prodej předmětů, před Vánoci zneužili jméno nadace prodavači pohledů, které údajně měly malovat hendikepované děti - zvonili u bytů a nabízeli pohlednice. Shodou okolností zazvonili u mé sestry, která pohotově zvedla telefon a zavolala mi, protože se jí nezdálo, že bychom obtěžovali lidi v privátě. Rychle jsem předala informace policii, ale nevím, jak to s těmi podvodníky nakonec dopadlo.

Proto je vhodné, když je sbírková akce medializovaná, aby lidé věděli, že to či ono probíhá, že nikomu neskáčou na lep. Jenže v tom případě potřebuje neziskový sektor vstřícný přístup i od těch, kdo zajišťují příslušnou propagaci v médiích, na billboardech a podobně. V souvislosti s naší kampaní Dejme týrání dětí červenou kartu jsme se ale setkali s reakcí některých časopisů, že jsme soukromá organizace a musíme si zaplatit standardní inzerát jako ostatní soukromé subjekty. Jiné neziskové organizace se přitom objevují téměř v každém čísle - takže těm kritériím tak úplně nerozumím.

Před pár měsíci jsem zachytila několik odsuzujících reakcí na dobročinnou taneční show Bailando. Prý nebylo vhodné, že svědky show byli konkrétní lidé včetně dětí, kterým mělo být pomoženo. Jenže i hendikepovaní žijí v realitě, většina z nich si přeci uvědomuje, že jsou v něčem znevýhodnění a že potřebují pomoc. Pokud s přítomností dítěte před kamerou souhlasí rodiče, nic špatného v tom nevidím - možná proto, že se pohybuji v oblasti charity a vím, jak je cesta k pomoci mnohdy složitá. Ostatně, Nadace Naše dítě nedávno získala výtěžek z televizní soutěže Ber neber, které jsme se zúčastnili společně s dětmi z jednoho dětského domova. Také jsme si vyslechli, že je to nevkusné. Dětský domov dostane část peněz na stavbu bazénu a mně se zdá naprosto v pořádku, že děti u toho byly s námi.

Odhadnout „zdravý“ etický mezník, který bychom neměli při získávání prostředků na charitu překročit, není jednoduché. Za hranicí je rozhodně vše, co se snaží diváka nebo účastníka dobročinné akce citově vydírat. Nepovažuji například za vhodné prezentovat příliš srdcervoucí, krvavé obrázky, které v člověku vzbuzují rozporuplné pocity. Ale mnohdy jsou důležité i zdánlivé drobnosti, například když brigádníci nebo dobrovolníci jsou při dobročinných sbírkách nebo prodeji hrubí, arogantní nebo dotěrní, mohou pořádající organizaci hodně ublížit.

Autorka je ředitelka Nadace Naše dítě, která se zabývá pomocí týraným, zneužívaným, opuštěným a hendikepovaným dětem.