Jak pomoci týranému, zneužívanému a zanedbávanému dítěti?

Na policii bylo doručeno trestní oznámení babičky dítěte pro pohlavní zneužívání jejího jedenáctiletého vnuka vlastní matkou (dcerou babičky). Současně byla tato skutečnost telefonicky babičkou oznámena i na orgán sociálně právní ochrany dětí. Chlapec při výslechu na policii vypověděl, že už když mu bylo 5 let, matka jej pohlavně zneužívala, brala ho na cesty, kde spali v hotelu a tam ho zneužívaly i cizí ženy. O prázdninách byli v Německu, kde ho matka nechala fotografovat nahého v různých pozicích a nutili ho pít alkohol.

Babička se dožadovala okamžitého řešení a předložila k nahlédnutí pornografické fotografie svého vnuka. Situace dítěte musela být řešena rozhodnutím o předběžném opatření, neboť při šetření bylo zjištěno, že ani babička neskýtá záruku řádné výchovy dítěte a jeho ochranu. Zjistilo se totiž, že babička o řadě aktivit své dcery věděla, a protože dcera ji finančně odměňovala, mlčela. Při šetření neustále měnila výpovědi a chovala se neadekvátně situaci.

Co je na tomto případu smutné? Že chlapcovo zneužívání trvalo léta, než se na to přišlo a bezpochyby zanechá na jeho zdraví nenahraditelnou škodu.

Ochrana a pomoc

Jestliže se zamýšlíme nad účinnou ochranou a pomocí týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem (dále jen „děti ohrožené syndromem CAN“), musíme nejprve vymezit právní rámec ochrany a pomoci, a pak se teprve odebrat do oblasti sociální práce s poškozeným dítětem a jeho rodinou.

Významnými dokumenty Organizace spojených národů, které směřují k poskytování ochrany dětem, jsou bezesporu Deklarace práv dítěte z roku 1959 a Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Z vnitrostátních předpisů je pak třeba zmínit Listinu základních práv a svobod, zákon o rodině, trestní zákon a trestní řád, přestupkový zákon a předpisy o sociálním zabezpečení. Významné jsou i dokumenty Rady Evropy jako např. Doporučení RE o mediko– –sociálních aspektech v péči o zneužívané děti nebo Doporučení RE č. 1286 z počátku roku 1996 o Evropské strategii pro děti, Doporučení č. R 17 (79) a R 41 (85) o ohraně dětí před špatným zacházením nebo násilím či Doporučení č.11 (91) týkající se sexuálního vykořisťování, pornografie, prostituce a obchodování s dětmi a mladistvými. Významným dokumentem je též Akční program, přijatý na světovém kongresu proti komerčně zaměřenému sexuálnímu vykořisťování dětí, který se konal ve Stockholmu v srpnu 1996 a který ukládá účastníkům světového kongresu, tedy i ČR, vytvořit do roku 2000 národní akční plány obsahující národní aktivity k potírání tohoto jevu, včetně časového rámce navrhovaných aktivit. Důležitými pomocníky v ochraně dětí ohrožených syndromem CAN jsou i závazné pokyny policejního prezidenta jako např. závazný pokyn č. 9, kterým se upravuje systém práce na úseku kriminality mládeže a trestné činnosti páchané na mládeži a závazný pokyn č. 11, kterým se zavádí do praxe demonstrační pomůcka (dvojice loutek „Jája a Pája“) pro objasňování mravnostní trestné činnosti spáchané na dětech, mentálně postižených osobách a jiných osobách se ztíženou nebo znemožněnou verbální komunikací.

Celosvětový problém

Z výčtu právních předpisů, doporučení, metodických materiálů a pomůcek (nikoliv vyčerpávajícího) je patrné, že ohrožení dětí syndromem CAN není specifikem ČR, ale je to jev celosvětový a velice závažný. K tomu přistupují různé důmyslné a zrůdné formy zneužívání a vykořisťování dětí, které v minulosti nebyly známé a obvyklé - např. zneužívání maličkých dětí pro pornografii nebo prodávání vlastních dětí rodiči pro pornografické praktiky do zahraničí.

Pro ochranu dětí před syndromem CAN je nezbytně důležité vyčerpávajícím způsobem využívat právní normy, ale ochrana by nebyla dostatečná, pokud by se neaplikovaly v úzké součinnosti se všemi, kteří hrají v řešení případu významnou roli. Jsou to zdravotničtí, pedagogičtí a sociální pracovníci, soudci a policisté a také ostatní, kteří o tom, že se dítěti ubližuje, vědí a včas to oznámí. Ochrana dětí před syndromem CAN je totiž ryze interdisciplinární záležitost, kterou bez vzájemné spolupráce všech výše uvedených nelze uspokojivě řešit. Pro rychlé poskytnutí pomoci ohroženému nebo již poškozenému dítěti je velice důležité se o takovém dítěti dozvědět včas. Problém týrání, zneužívání a zanedbávání dětí bývá složité včas odhalit vzhledem k tomu, že většina případů se odehrává v rodinném prostředí, a je tudíž obtížné proniknout do intimní rodinné sféry a nenarušit ji závažným způsobem. Často dochází k tomu, že osoba, která ví, že o dítě není dostatečně pečováno, že dítě je zneužíváno nebo týráno, se obává tuto věc oznámit. Důvodem bývá nutnost vypovídat na policii a u soudu, a také napadení ze strany oznámené osoby.

Oprávnění oznámit takovou skutečnost a ochranu osoby, která o dítěti ohroženém syndromem CAN podala informace, upravuje zákon o rodině tak, že „každý je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče. Na takové chování dětí nebo na vážné porušení práv a povinností rodičů může v zájmu dítěte kdokoliv upozornit orgán sociálně právní ochrany, soud nebo jiný oprávněný orgán. Tato oznámení jsou důvěrná, a pokud jde o oznámení fyzické osoby, nesmí orgán, který toto oznámení přijal, sdělit zdroj svých informací, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“. Zajímavé je, že důvěrnost oznámená se stala předmětem polemiky odborníků v oblasti práva a ochránců lidských práv a dokonce toto ustanovení zákona o rodině bylo označeno jako ustanovení podporující donašečství a zavádějící systém anonymních podání. Pokud se však podíváme na jednotlivé případy týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí a zamyslíme se nad jejich příčinami a zejména důsledky, není možné se s takovým názorem ztotožnit.

Je pak na odpovědnosti a odvaze nás všech, zda si to dostatečně uvědomujeme a případ oznámíme. Je ale také na erudovanosti těch, kteří oznámení přijímají, jak se sdělením konkrétní fyzické osoby či anonymním sdělením naloží, jak je ověří, vyhodnotí a využijí právě pro ochranu dítěte, kterému je nějak ubližováno.