Malá exkurze do lesní školky

Slunce se začíná pomalu probouzet do nového dne a já vyrážím podívat se do jedné pražské lesní školky. Autobus se mnou nemilosrdně hází sem a tam a cesta se mi zdá skoro nekonečná. Jen mě napadne myšlenka, že tato delší cesta je vykoupena tím, že v Praze lesy nerostou na každém sídlišti.

Každé dítě si najde svou roli

Konečně dorážím na místo, ale s menším zpožděním, tudíž už vcházím do činnosti dětí, které obklopily největší strom a rozhodly se postavit domečky pro skřítky a pro místní zvířata. Děti jsou činností zaujaty. Přirozeně se rozdělí na několik skupin. Přišlo mi, že tento výběr není ovlivněn jen věkem, ale i komunikačními dovednostmi a charakterovými vlastnostmi. Introvertně působící holčička na kraji stromu úžasným způsobem vyskládává jeden klacík vedle druhého, až to připomíná mozaikovou vitráž v kostele, jelikož zrovna na tuto část stromu svítí po celou dobu hry sluníčko. Větší skupina dětí se rozhodne uklidit pod stromem a vyrobit si tam svůj domov. Větve s listím jim slouží jako smetáčky. Když mají vše vymetené, dominantní holčička rozděluje role a zahajuje hru. Od hloučku dětí se oddělí kluk a holka a začnou za pomoci klacku odmetat listí až na prašný podklad lesní cesty.

Učitelé? Pozorují a doprovázejí

Tímto způsobem vytvoří několik kruhů, a ty dále mezi sebou propojují, až z toho vznikne zvláštní obrazec. Dvě dívky opodál trhají ze stromu listy, které mají jinou barvu než listy napadané na zem. Natrhané listy skládají jako koberec, na který si sednou, a hrají si na čajový dýchánek. Vše plyne naprosto přirozeně, bez jakéhokoliv zásahu učitelek. Ty tam slouží jen jako pozorovatelky. Občas je děti přizvou, aby jim ukázaly, co vyrobily anebo na co si hrají.

Čas utíká jako voda a samy děti upozorňují, že mají hlad. Ano, je čas na svačinu. Vezmeme si své batůžky a jdeme dovnitř do lesa.

Jak si hrát bez hraček

Přicházíme na místo svačiny. Na nedalekém kopečku je zastřešené posezení. Děti si vyndají z batůžku svačiny a s blaženým výrazem spokojenosti se pustí do jídla. Když dojedí, je opět prostor pro hru, k čemuž napomáhá místní terén. Kluci sedí na vyvráceném stromě a drží se větví. Na dotaz, co tam dělají, mi učitelka odpoví, že si hrají na hasiče. Pak mě upozorní na dívky, které o kousek dál pečou chleba. Za pekárnu jim slouží prohlubeň ve svahu, do které vyskládávají kameny a různě veliké klacky. V mém pozorování mě vyruší holčička, která mě chytí za ruku s nabídkou: „Pojďte, ukážu vám velehory.“ Nejenže jsem udivena tím názvem, ale jsem i zvědavá, co mě čeká. Přicházíme ke stráni, po jejímž vrchu se plazí kořeny stromu. Pouštíme se do šplhání, kdy horní část je možné zdolat jen ručkováním po kořenech. Když jsem vylezla vzhůru, byla jsem ráda, že nazpět se dalo sejít po normální cestě a nemusela jsem „velehory“ i sestupovat. Po cestě zpět k dětem jsme se připojily ke skupině kluků, kteří si hráli na kameníky. Pomocí obyčejných kamenů roztloukali měkčí pískovcové kameny a vzniklý prach odnášeli do vykotlaného pařezu, kde jeden z chlapců prach míchal klackem a dále pak odnášel do díry ve stromu.

Na konec činnosti nás upozornil zvuk rolniček. Děti se začnou sbíhat k učitelkám. Jsou zde připravené vodové barvy a papíry s předkresleným mravencem. Děti se pouštějí do tvoření. Učitelka jim k tomu vypráví příběh a čte básničku. Výtvory se nechávají schnout a mezitím děti s učitelkou hrají pohybovou hru na vlka a ovečky. Vše ukončuje hon na paní učitelku, která utíká před smečkou dětí a zavede je zpět k odpočívadlu. Děti si své výkresy uloží do desek a batůžků a všichni se vydáváme na cestu, která nás dovede k rodičům.