Příliš mladá matka?

Dnes už je mi 27, mám větší nadhled a zpětnou sebereflexi, která mi – krom jiných – potvrzuje jedno:

Mladé matky bývají diskriminovány.

Bylo mi 21, když jsem porodila mé první dítě. Jako každá jiná matka jsem podstupovala procesem zrodu mateřství ve vší kráse. Dospěla k vlastním výchovným metodám, nové vnitřní lásce, sebevýchově a pokoře. Každá to prožíváme podobně, i když po svém. Jsem toho názoru, že nezáleží na věku, ale na povaze, Egu, schopnosti milovat, schopnosti zabezpečit sebe a své dítě.

Potkala jsem toulkami po hřištích spousty matek, co jen tak opodál pokuřovaly, co místo hry s potomkem raději pomlouvaly s dalšími, co se vytahovaly nad ostatní, nebo ostatní sebevědomě poučovaly….nesoudím je, pouze názorně bráním svůj mladý věk. Protože právě přes svůj věk jsem v mnohém byla, na můj vkus, zodpovědnější. Ale hlavně jsem viděla, jak se mnohé „staré“ matky přeháněly ve všem možném, jen ne v té duchovní podstatě tohoto poslání. A to bylo smutné, zvlášť když kdokoli zakvokal cokoli o věku.

Nezapomenu, jak se lidé po mně koukali v tramvaji, někteří se i ptali, zdali jsem sestra toho malého caparta v kočárku. Paní doktorka vám říká holčičko… Byly to takové drobnosti všedního dne, které vám neustále kladly otazníky do cesty. Nejsi příliš mladá? Tomu se můžete samozřejmě zasmát, navíc v mé rodině vypadaly ženy mladě i za důchodu. Ale vážně. Ambice kariéry se ve mně ztratila zrodem mého dítěte. Jistota volby partnera, po třiceti předchozích, vás neopouští. Zabezpečená jste, dokonce stavíte dům. Vzdělání a IQ máte, byť to není zrovna MUDr. s Ingem v rukávu. Nemám potřebu si něco dokazovat. Jsem žena a miluju svoje poslání. Jediným mým cílem je ta cesta lásky mezi mnou, mužem a mými dětmi. Ale jsem příliš sama. A tak se ptáte. O co těm lidem, sakra, jde? A jak si teda najít přátele a nezbláznit se z izolace v novém městě? Proč mě matky mezi sebe – ty, o které bych měla zájem i já – nechtějí? Co je tady špatně? To mám takovou smůlu na lidi? Zčistajasna, zničehonic? Tím, že jsem se stala matkou ve věku, kdy ostatní ještě lítají po pařbách, hulí marihuanu nebo studují?

Po čase jsem potkala mou budoucí přítelkyni a postupně přibývali lidé sdílnějšího charakteru, díky Bohu! Ta přítelkyně, byla starší o sedm let. Báječná ženská, se kterou se mažou jakékoliv věkové rozdíly. Díky Bože, fakt dík, už jsem začínala panikařit, žes mne opustil.

Pak přišla ta velká chvíle plná nadšení a my jsme se přestěhovali do našeho vysněného satelitu a neuvěříte mi, jakého přivítání se mi dostalo. Věty typu „jsi tak mlaďounká“, nebo „vždycky, když tě vidím, mám dojem, že je tady au-pair“ by se mohly ještě tvářit jako lichotky, ale během chvilky vám dojde, že v tom nic přátelského až tak není. A došlo mi to.

Díky svému mládí můžete být i sakra dobrým terčem pro nasycení jejich démonů závisti.

Příliš mladí na to, aby měli to, co mají. Příliš mladí na dítě, na lásku, na vůni domova. Na lepší auto, větší dům, zelenější trávu…. Závist jsem zaregistrovala v podstatě jen u žen. S muži jsem neměla v podstatě problém - do doby, než byly svými ženami „pohlceni“. Což je normální. Na jedné straně, co by to bylo za muže, kteří nestojí při ženě? Tyto ženy, žijící v mé bezprostřední blízkosti, jsou tak o 10-15 let starší než já. Popisovat, co vše se dá z lidí cítit, jaké tlaky umí vyvinout, když na to mají chuť a čas, je na román.

V komunitním charakteru tak zaujmete pozici jednotlivce, který musí víceméně bystře střežit své teritorium, zvlášť především kvůli dětem. Aby vám malé dítě nepřineslo informaci, jak jsem prý strašně škaredá, nebo když vám vaše jiná sousedka zničehonic zasáhne přes plot do výchovy a pošle vaše dítě za zvířátkem na cizí pozemek; když vám ta první opakovaně ukradne hračky vašeho dítěte, nebo třetí ponižuje jak týráte své zvířectvo, když s ním nechrápete v posteli a nejíte z jedné misky. A s úsměvem dodá – před oním dítětem – že pokud nebudete dostatečně důsledná v jeho výchově, tak se zblázníte až bude mít 6. Zjistíte, po vyslechnutí jedné sousedské bujaré debaty, co prý tvrdíte, aniž byste cokoliv tvrdila, co děláte, aniž byste cokoliv dělala, a kdo jste, aniž byste taková byla. Vyjíždějí na vás zato, že ráno hned nevyskočíte z postele a neodklidíte 2 cm sněhu na společném prostoru, i když jste po porodu a chcete kojit. Vysmívají se vám. Zjistíte, že vás chtějí –zní to strašně – zničit, ale že se začnou po vás opičit! Koupíte si předmět, tentýž předmět vidíte za pár dní u nich, oblečete si šaty a náhle si zarytá kalhotonožka obleče sukně, nosíte výrazné barvy, z černých vran se stanou barvomilky, chováte se mile – z tvrdé mužatky se stane zvláštní typ řádové sestry. Což o to, pokud jsem těmto ženám mohla přinést něco dobrého a ony to zkopírují, požehnej mi Bůh. Snad jim dopřeje toho zjištění, za čím stojí všechna radost světa a lásku k sobě samým. Ale při této vyumělkované atmosféře chtě nechtě zapřemýšlíte, jestli vám to vůbec stojí zato. Je to velmi smutné, čím jsem starší a mám kontakt s vrstevnicemi s dětmi, je to jiné. Do té doby se našlo opravdu spousta lidí, co vás chtějí shodit, místo aby před vámi jako před matkou smekli, jako to i kdysi /v těch dobách nevzdělaných/ bývalo zvykem. I když, stačil by obyčejný respekt člověka k člověku.

Tímto článkem bych ráda řekla všem matkám, které chtějí mít kontrolu nad svou přerostlou autoritou, že cokoli dobrého, co nevyvěrá zevnitř, je snadno poznatelné divadélko, které v důsledku bude hrát proti nim samotným. Je mnohem lepší nalézt odvahu a postavit se čelem sám k sobě. Jedině toto se dá nazvat správnou cestou k lepšímu já.

A také bych chtěla povzbudit ty matky, které se cítí v tomto směru zraněné. Vaše děti Vás potřebují, nedovolte, aby Vás někdo obíral o drahocennou energii, kterou můžete a máte věnovat svým malým andělům. A dovolte, prosím, aby Vaše sokyně uviděly lásku. Postupně časem utečou a dají Vám pokoj.

A pokoj je přesně to, co bych chtěla popřát na závěr všem.