Gréta Pelzová bojuje svůj boj proti poruchám příjmu potravy a v poslední době vyhrává.
Poskytla nám některé zápisky ze svého deníku. Upozornění: Nečtěte večer nebo před jídlem. Některé části jsou hrozivé.
Milý deníčku, strašně se trápím. Dnes jsem viděla jednoho krásného kluka. Moje kamarádka ho zná. Chtěla bych s ním chodit. Ale už teď vím, že by nechtěl být mým klukem. Jsem moc tlustá. Měřím 159 cm a vážím 65 kg. To by před takovým prasetem, jako jsem já, dal přednost té kamarádce.
Ahoj deníčku, předem se chci omluvit, že píši teprve teď. Zhubla jsem 15 kg. Prostě jsem nejedla, je to celkem jednoduché. Nyní jsem šťastná.
Pořád hubnu. Snídám celozrnnou housku s krůtí šunkou. Po cestě do školy to vyzvracím do ponožky, jako vždy. Ve škole jsem svačila salátovou okurku, chtěla jsem sníst ještě půlku rajčete, ale moc jsem se bála, že přiberu. Proto jsem si raději koupila vodu. Před chvílí jsem byla v obchodě, strávila jsem tam hodinu a půl. Chtěla jsem si koupit nízkotučný jogurt, jenže nebyl tolik nízkotučný, abych neměla strach z tloustnutí. Proto jsem si šla pro jablko, vzala jsem si velké jablko, ale bylo opravdu moc velké, proto jsem jej vrátila a vzala si to nejmenší, ale i to nejmenší bylo pro mě moc velké. Z obchodu jsem odešla s pěti balíčky žvýkaček bez cukru.
Milý deníčku, jsem šťastná. Mám 8 kg dole. Po každém jídle zvracím. Jen nemůžu zvracet do záchodu, mamka by poznala, že se něco děje. Našla jsem způsob, jak si vrátit jídlo ze žaludku do úst. Zvracím do igelitek, ponožek, do květináčku, z okna, ale i ve sprchovém koutě, který jsem už třikrát ucpala. Ze zvracení mě často bolí hlava, jídlo mi jde občas i nosem, je to dost nepříjemné, musím pak dostávat z nosu zbytky jídla a taky mě bolí dost zuby, téměř nic nerozkoušu. I přes to všechno mi ta štíhlost stojí za to! Všichni mi teď říkají, jak mi to sluší, vím, že závidí. V duchu se jim směju, jak jsou všichni nemožní, že nedokážou zhubnout. Nechápu ty, co nevidí, jak jsou odporně vyžraní, a nic s tím nedělají. Já raději umřu hubená než tlustá. Umřu dokonalá a spokojená.
Jsem na dětském psychiatrickém oddělení v Brně. Hm, je to tu zvláštní. Jsem tu na pokoji s jednou anorektičkou a patnáctiletou dívkou, která je závislá na heroinu. S tou anorektičkou každý večer tajně cvičíme. Nikdo nás tu nekontroluje, žádné kamery ani sestry po chodbách, prostě nic a nikdo. Jsem tady druhý den, za tu dobu u mě nebyl žádný psycholog a ani jsem neabsolvovala žádné terapie. Je tu nuda a nikdo si nás nevšímá. Jídlo jíst nemusím, jím jen to, co mi dovezla maminka: jablka a BeBe sušenky. Po každém jídle chodíme ležet a zamykají nám záchody, abychom nechodili zvracet. Doufám, že mě mamka vezme domů. Tvrdím jí, že už budu jíst a nebudu zvracet. Jistě že lžu. Hlavně ať mě vezme domů.
Tak mě budou posílat na psychiatrické oddělení v PrazeMotol. Nyní jsem hospitalizovaná v nemocnici ve Svitavách. Ležím tu, protože mi selhávala ledvina, které jsem dávala opravdu zabrat. Denně jsem pila 7 litrů vody a vypila lahvičku projímadla. Taky se mi začaly v moči objevovat bílkoviny a krev. Podstupuji tu různá vyšetření. Nejdůležitější pro mě je, že nemusím jíst, a když cvičím, nikdo mi nic neříká. Včera mi právě mamka oznámila, že mě chtějí převést do FN v PrazeMotol. Maminka na to přistoupila, protože jí lékaři řekli, že kdyby se tak nestalo, mohla bych zemřít. Když mi to máma oznámila, řvala jsem na ní, že je pitomá, jsem zdravá, a dokonce jsem vypila kefír s 2 procenty tuku. Nikdo mě nemá rád. Všichni mi jen závidí. Raději chcípnu hubená než tlustá. Chci umřít krásná a šťastná.
Na dětském psychiatrickém oddělení v Motole ležím už měsíc. Ze 42 kg jsem přibrala na 48 kg. Zpočátku jsem byla hospitalizovaná na jednotce intenzivní péče. Hned po příjezdu jsem musela k obědu sníst dršťkovou polévku, osm knedlíků s omáčkou a pocukrovanou kremroli. Bylo to strašné, brečela jsem bolestí břicha. Nešlo mi polykat. Sestra mě hlídala, abych seděla, jak se má -chodidla na zemi a lokty na stole. Všude na pokojích i po chodbách máme kamery. Pro sestry je to jednodušší, sedí na sesterně a nás si moc nevšímají. Teď jsem už na normálním oddělení, ale když jsem byla na JIP, byla tam sestřička, která si žehlila na sesterně vlasy a jen pozorovala na obrazovkách, co děláme.
Pohyb je zde odvozen od váhy. Proto cvičíme tajně, pobíháme po chodbě nebo si necháváme schválně spadnout věci na zem, abychom mohly udělat dřep a zvednout je.
Konečně jsem doma, vážím 53 kg. Nechci chodit mezi lidi, bojím se, že se mi budou smát, jak hodně jsem nabrala. Jím pouze nízkotučný tvaroh, zeleninu a ovoce. Snažím se omezit projímadla z lahvičky na pár kapek. Lidé kolem mě mi říkají, jak jsem krásná, a přitom jsem jak prasnice!
Když už jsem vážila 47 kg a vypadalo to, že mě opět pošlou zpět do Prahy-Motol, poznala jsem Martina. Byl červenec a můj život se změnil. Martin pochopil, že jsem nemocná. Proto se rozhodl mi pomoci. Dokonce se mnou navštěvoval psychologa v Olomouci.
Každé jídlo jíme společně, dokáže mě přemlouvat i celé hodiny. Po jídle se mnou vždy leží a povídáme si, snaží se zamezit tomu, abych myslela na zvracení. Často mi říká, jak jsem krásná a že mě bude mít rád, i když budu silná, a taky tvrdí, že až budu opravdu silná, řekne mi to a budeme spolu cvičit. Je to jediný člověk, kterému věřím. Zachránil mi život, nikdo před ním to nedokázal. Už teď vím, že mu budu vždy vděčná, a nejenom já, i mamka říkala, že je za něj ráda a je na něj pyšná. Kdyby nebylo Martina, možná tu teď už nepíši, deníčku.
Jediným mým problémem je psychický stav. Jsem na tom psychicky hůř než před hospitalizací. Mám deprese, nesnáším své tělo a chce se mi z něj zvracet. Ráda se do něj štípu a toužím po tom, že si odřežu nadbytečné tuky. Navštívila jsem už jednoho psychologa a psychiatra, první, co jsem slyšela, bylo to, že mé nemoci nerozumí, ale pokusí se mi pomoci selským rozumem. K čemu to je? Povím ti k čemu! K ničemu. Pořád brečím, nesnáším se.
Minule jsem psala, že mi je psychicky opravdu špatně. A taky to trvalo ještě dlouhou dobu. Antidepresiva mi nepomáhala, naopak mi způsobovala stavy závratí a spánku. Proto jsem přistoupila na užívání konopí. Marihuanu jsem kouřila 3x týdně. Mé stavy byly mírnější než po antidepresivech, byla jsem utlumená, ale ne unavená, jedla jsem jakékoli jídlo a bez výčitek. Takto jsem to provozovala až do půlky listopadu, kdy jsem měla 10 kg nahoře.
Nyní marihuanu nekouřím, nemám k ní přístup a ani nemám potřebu. Jídlo jím téměř každé a bez výčitek.
Tak, je to tu. Stěhuji se do Brna. Mám smíšené pocity. Doteď jsem byla tak nějak pod dohledem, teda co se týče jídla. Teď budu mít vše ve vlastních rukou. A chci zhubnout aspoň 10 kg. Ale pokusím se hubnout zdravě a chci to tak. Pořád si říkám, že kdybych nejedla, tak to má pouze dvě cesty - jedna vede do nemocnice a druhá je konečná. Snad to zvládnu. Chci se stát fotomodelkou, a proto musím mít dobrou postavu, ke které dojdu poctivě. A především chci žít, protože vím, že si to zasloužím.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.
Skok
