Čtyřletý – a neumí se podepsat? Zaostává!

Už několik let jsme žili ve Francii a dospěli jsme k poznání, že náš tříletý syn potřebuje dětský kolektiv. Zapsali jsme ho tedy do školky – od té doby jsou pro mne malí Francouzi hrdinové. Varovat mě mělo již setkání s paní ředitelkou, která neskrývala, že francouzská školka nemá v Evropě obdoby.

Začátky jsou těžké, ale Kristián měl štěstí. V patnáctém pařížském obvodu s ním šla do školky bilingvní kamarádka. Louisinka se vysloveně těšila. Jenomže školka byla téměř bez hraček, pominu-li nevábný koberec se silnicí a s oprýskanými autíčky. Podobně letitá byla i zvířátka a stavebnice. Světlou a barevně vymalovanou místnost vyplňovaly hlavně lavice a malé židličky, které sice nebyly v řadách, ale jasně signalizovaly, že francouzský vzdělávací systém začíná školkou a tříleté děti čeká učení.

Jak to tedy ve školce vypadá? Na prvním místě je disciplína! Děti se učí mluvit, až dostanou slovo, a deset minut poté, co dorazí do školky, začíná výukový program. Předškoláci si nehrají s hračkami, ale mají spoustu tvůrčích dílen. Malují, zpívají, naslouchají pohádkám, učí se básničky, počítají, trénují jemnou motoriku a sportují.

„Časem přijmou pravidla hry a školka si je získá. Naše dcera se na kamarády vysloveně těšila,“ vzpomíná maminka čtyřleté Alenky. „Trošku mě ovšem zarazilo, když jsme v pololetí dostali podepsat prohlášení, že pokud dítě nebude stačit tempu probírané látky, smí zůstat ve třídě na doučování,“ líčí první zkušenosti se školkou. „Potom jsem si ale řekla proč ne, doma mluvíme jen česky, tak ať se dcera rozmluví francouzsky.“

S menším porozuměním se ale doučování setkává u rodičů francouzských dětí. Překvapuje je, že už v tomto věku děti místo skotačení na dvorku dohánějí první počty, písmenka a doplňují, co s ostatními nestihly v pracovním sešitě.

V rámci diskusí o francouzském školství se pracovní sešity dostaly i do hlavních televizních zpráv. Ukázalo se, že trápí mnohé rodiče. Jsou totiž nepřímo spojeny s častými evaluačními testy dětských znalostí a detailním hodnocením dětí, které si učitelé vzájemně předávají.

Negativní hodnocení vede rodiče k vyhledávání pomoci v pedagogicko-psychologických poradnách, a vzniká tak začarovaný kruh. Psychologové totiž většinou konstatují, že učitelé ve školce jen některé věci chtějí dřív, než k nim děti samy přirozeně dozrají.

Sice se tedy ví, že to vlastně není problém a stresovat se je zbytečné, ve školce ale s dětmi dále jednají jako s opožděnými. A právě proti této nálepce mají rodiče nejvíce výhrad. Ptají se, k čemu doopravdy slouží neustálé testování dětí, a někteří jejich doučování v době odpočinku odmítají.

Ve středu je volno

„Uvidíte, že budete syna vodit i na odpolední aktivity,“ přesvědčovala mě ředitelka, když jsem otevřeně zastávala názor, že dopoledne ve školce synovi postačí. Podle pravidel nastavených pro rodiny, kde jeden z rodičů nepracuje, se syn měl doma naobědvat, odpočinout si a zase přijít na další dvě hodiny do školky, aby mohl pokračovat v započatých aktivitách. Vyzvednout jsem si ho měla o půl páté.

Školní pravidla byla jasná a paní ředitelka byla ochotná tolerovat dopolední docházku jen do Vánoc. Chtěla jsem výjimku a nechtěla si připustit, že dobrovolné je jedině rozhodnutí, zda tříleté dítě do školky půjde, či nikoliv.

Další fakt, který mě zaskočil, souvisel s tím, že do základní školy a do školky se chodí jen čtyřikrát týdně. Děti se přitom učí neuvěřitelných 24 hodin týdně nehledě na věk. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť jejich vrstevníci ve Finsku týdně stráví výukou 19 hodin a v Německu 15 až 20 hodin. Počtem hodin týdně strávených ve škole jsou francouzské děti asi nejblíže malým Britům, kteří se učí 21 až 25 hodin. Ale i ve Velké Británii stejně jako ve Finsku a Německu počet hodin roste s věkem dítěte a do školy se chodí pět dní v týdnu, zatímco francouzský školák má ve středu volno.

Do roku 2008 tento výpadek dětem kompenzovala sobotní dopoledne. Ve chvíli, kdy se v sobotu přestalo chodit do školy, ozvali se učitelé, jejichž pracovní metody jsou mnohdy terčem kritiky. Asi oprávněně se ptali, jak skloubit náročnější výuku, která by podle některých měla přinést lepší znalosti, s nižším počtem vyučovacích hodin. K čemu vlastně slouží středeční volno?

Volnou středu mohou děti trávit doma s rodiči, ale málokteré má takovou možnost. Spíše je potkáte s prarodiči a zcela nejčastěji se skupinou spolužáků, jak táhnou městem za svými vedoucími. Radnice se totiž o děti pracujících rodičů musí postarat, a tak zřizují při školách centra zábavy (centre de loisirs). Děti ze školek a základní školy tak čeká den naplněný společnou četbou, tvůrčími dílnami, sportem, návštěvami muzeí, kin, divadel či městských parků.

Centra se navíc o školáky postarají i v době prázdnin. A to není zcela zanedbatelné, protože v počtu volných dnů jsou francouzští školáci skutečně přeborníky. Do školy chodí pouhých 144 dní v roce, zatímco jejich vrstevníci ve Finsku stejně jako ve Velké Británii 190 dní a v sousedním Německu dokonce ještě o osmnáct dní více.

Volno je sice snem každého školáka, ale odborníci doslova bijí na poplach. Co dětem ve skutečnosti přinášejí přeplněné dny kompenzované středeční pauzou a dalšími nadbytečnými dny volna?

Řada movitějších rodičů v době prázdnin posílá děti na zábavné pobyty spojené s doučováním. Sociálně slabé rodiny ovšem takovou možnost nemají. V lepším případě mohou jejich děti docházet na prázdninové doučování přímo do školy, pokud je v ní organizované. V opačném případě zahálí. Přitom se paradoxně často jedná právě o děti, které jsou během náročných školních dnů zatěžovány doučováním.

České rodiny někdy využívají možnost chodit o francouzských prázdninách do školy v Česku. A děti jsou kupodivu nadšené. „Je to výborná příležitost pro rozvoj řeči a zároveň zajímavé srovnání,“ vysvětluje maminka devítileté Elen. „Letos jsme například objevili, že dcera nemá problémy s češtinou, ale s matematikou. Ve francouzské škole se neustále probírá nová látka a nestačí se procvičit. Myslím, že francouzským dětem chybí obyčejná násobilka, kterou se člověk musí naučit zpaměti,“ povzdychne si. „Pro Elen není těžké vyřešit slovní úlohu či porozumět jí v českém jazyce, ale místo aby jednoduše vynásobila osm osmi, poctivě sčítala osm osmiček.“

Jsou Francouzi chytřejší?

Volala jsem babičce do Čech. Je učitelka, tak se jí ptám: „Má smysl, aby se z tvého vnuka stal ve Francii ve třech letech školák?“ Po krátké odmlce se ozvalo ironické konstatování, že holt budeme mít chytré dítě. Jenomže jsou francouzské děti opravdu chytřejší?

Podle výsledků projektu Organizace pro hospodářský rozvoj a spolupráci PISA z roku 2009 vykazují patnáctiletí francouzští školáci v matematice a přírodních vědách zcela průměrné znalosti – stejně jako čeští. Pokud se ale jedná o schopnost porozumět textu, potom jsou na tom české děti mnohem hůř, nedosahují průměru.

Francouzské ministerstvo školství se ale s 27. místem mezi 34 zeměmi OECD nehodlá smířit. A protože výsledky připisuje zejména sociálním nerovnostem mezi žáky a jejich přetěžování, rozhodlo se od nového školního roku přistoupit k reformě. Přiznává, že dny francouzských školáků a předškoláků jsou v mezinárodním kontextu nejdelší a nejnáročnější a dává za pravdu specialistům na dětský rytmus, podle kterých je stávající organizace školního času zdrojem únavy a špatných výsledků.

Chystají se změny

Od nového školního roku 2013/2014 čekají francouzské školy změny. Ve středu dopoledne se bude učit a tím se malým školákům odlehčí v ostatních dnech. Měli by tedy být méně unavení, a navíc by neměli vypadnout z rytmu. Francouzský ministr školství Vincent Peillon předpokládá, že tak zároveň vzniknou příznivější podmínky pro žáky, kteří potřebují s učením pomoci.

V důsledku se francouzským dětem počet dní strávených ve škole zvýší na 180, čímž se výrazně přiblíží průměrné docházce v zemích OECD. Více to být nemohlo. Zájem dětí musel ustoupit ekonomickému tlaku vlastníků různých rekreačních zařízení, jejichž tržby jsou na školních prázdninách úměrně závislé. Ceny za ubytování bývají v té době minimálně dvojnásobné!

Pro Francii školní reforma představuje velké organizační změny. Někteří si ale kladou otázku, zda úprava školního rytmu je skutečně tou u podstatnou změnou, která povede ke kvalitnějšímu vzdělání malých Francouzů, a volají po revizi osnov či metod výuky. Těžko říci, zda po změnách budou francouzské děti patřit k elitě, jako tomu bylo v osmdesátých letech minulého století.

Mne coby matku tříletého dítěte zlákala možnost přehlásit syna ze státní školky do školky městské, takzvané jardin d´enfants, která se hodně podobá české školce a jejíž školné je symbolické. Byla plná hezkých hraček. Děti se o ně musely umět podělit, mohly si spolu volně hrát a poznat jeden druhého. Výukovému programu bylo věnované dopoledne, kdy jsou děti nejméně unavené.

Když jsem se setkala s maminkami ostatních předškoláků, ukázalo se, že této možnosti využívají zejména rodiny, kde se jeden z rodičů setkal s jiným než francouzským způsobem vzdělávání. Maminka malé Anais zase jen chtěla, aby se na její dceru nekřičelo, co se smí a nesmí, aby měla možnost učit se hrou, nebyla stresovaná a ve vzduchu nevisel „průšvih“, když se nebude umět ve čtyřech letech sama podepsat.

„Nemysli si, oni je tady naučí vše, co budou ve škole potřebovat,“ vysvětlovala mi, když jsme spolu děti vyzvedávaly po obědě. Byla v tom výjimečná, protože řada Francouzů je přesvědčená, že jejich pojetí státní školky je jedinečné. Paralelní existence jiné struktury, o kterou začíná být mezi rodiči veliký zájem a jejíž kapacita nestačí, ovšem napovídá, že to tak nemusí být u všech. Na otázku, jaký přístup ale opravdu zajistí lepší vzdělání francouzských školáků, nechám raději odpovědět odborníky.

Autorka vystudovala obor masová komunikace na Fakultě sociálních studií UK.

Další informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.