Babo, raď!

„Doposud jsme si téměř beze slov rozuměli, ale najednou jako by mezi námi začala růst neviditelná zeď,“ říká Kristina. „Já jsem se zabrala do studia a velice mě to baví, ale Martin se nějak nemůže nikde uchytit. Mám spoustu plánů, a on žije spíš ze dne na den. Těžko se nám o tom společně hovoří. Mám ho ráda a je nám spolu velice dobře, vůbec si neumím představit, jak bych se s ním mohla rozejít, ale má náš vztah perspektivu? Máme se raději rozejít, nebo se pokusit udělat něco pro to, aby byla naděje na zlepšení? A jestli se rozejit, tak jak? Jak zvládnout své pocity a jak reagovat na jeho smutek a výčitky?“

Mnoho takových a podobných otázek by Kristina potřebovala s někým probrat. Ale s kým?

Na kafe či na pivo

„V takové situaci ocení každý z nás přítele nebo přítelkyni, ke kterým může mít naprostou důvěru,“ konstatuje psycholog Petr Goldmann. „Přítel mi může velmi pomoci už tím, že bude sdílet moje starosti a obavy, že na ně nebudu sám. Je také pravděpodobné, že mi poskytne k mému jednání i názorům zpětnou vazbu, řekne mi, jak celou situaci vnímá on. To nemusí být někdy příjemné, ale pokud to přijmu, mohu díky tomu své postoje dobře korigovat. Přátelství by pak právě ve chvíli partnerské krize mělo sloužit tím, že unese i moje průšvihy a slabosti, prostě to, co v dané situaci partner unést nemůže.“

Na začátku milostného vztahu bývá dvojice vůči dalším lidem, třeba i vůči starým přátelům, uzavřená. V tomto období je totiž jistá uzavřenost potřebná k rozvíjení intimity, pro poznávání psychického světa toho druhého. Postupem času by se však dvojice měla přátelům opět otevírat. Co však dělat, když zjistíme, že má náš partner na přátele značně jiný vkus? Co když se mu nelíbí, že jdu na kafe s kamarádkou či s kamarádem na pivo? Co když má obavy z takového vlivu a vnímá jej jako něco cizího a ohrožujícího?

„Pokud bude mým přítelem člověk opačného pohlaví, bude pravděpodobně na místě partnerovy obavy z ohrožení vztahu více respektovat,“ doporučuje PhDr. Petr Goldmann. „Pokud je však odmítaný přítel stejného pohlaví, považoval bych nátlak partnera na přerušení nebo omezení kontaktů spíše za nepřípustný. Jsou hranice osobní svobody a intimity, za které ani můj životní partner nemá vstupovat.“

Skutečnost, že se dvojice neshodne na společných přátelích, by psycholog považoval pro budoucnost vztahu za velice varující. „Znamenalo by to, že mají dva nespojité světy a že je spojuje jen to, co prožívají společně, což bude pravděpodobně do budoucna málo.“ Pokud jim naopak jejich přátelé vzájemně vyhovují, je zde naděje, že budou ve více oblastech stejně vyladěni. V období krize, kdy člověk hledá pomoc pro její zvládnutí, mohou pak právě společní přátelé, kteří mají rádi oba dva z dvojice, nejlépe pomoci.

Do odborné poradny?

„Obracet se s nějakým citovým nebo sexuálním problémem na cizí lidi?“ vrtí hlavou Daniel. „I kdyby šlo o psychology či jiné odborníky, měl bych s tím asi velké problémy. Prostě se mi to příčí. Umím si ale představit, že se člověk ocitne v situaci, která ho donutí překročit tyhle zábrany.“

„Přítel má samozřejmě pro pomoc v krizi oproti odborníkům určité přednosti a výhody,“ souhlasí psycholog. „Především bývá snadněji dostupný. Člověk ho zná a je si jist tím, že ho má rád. Ví, že mu mnoho věcí nebude muset dlouze vysvětlovat, že leccos pochopí i bez mnoha slov. Přítel také jistě ä

ä nebude ‚psychologizovat‘ problémy, které se dají při znalosti situace vyřešit použitím ‚zdravého rozumu.‘“

Ne každý má však natolik důvěrného přítele či přítelkyni, aby si mohl být jist, že o věcech, které mu svěří, nebude hovořit ještě jinde nebo že je – třeba i v dobré vůli – nepochopí zcela jinak, než byly myšleny.

„Odborník mne sice zpočátku nezná, ale obrátit se na něj má také své výhody,“ pokračuje Petr Goldmann. „Mám u něj větší jistotu, že se bude snažit být v posuzování situace neutrální, i když bude bojovat spolu se mnou. A mohu také doufat, že mu k nadhledu poslouží jeho odborná připravenost i širší zkušenosti v partnerské problematice.“

S krizí do krizového centra

Kdy se obrátit na odborníky? „Především včas,“ zdůrazňuje prezident asociace manželských poradců PhDr. Petr Šmolka. „Zbytečný ostych – abych snad neobtěžoval s takovou banalitou – může vést k tomu, že se ze zdánlivé banality vyvine problém už jen velice obtížně řešitelný. I k lékaři je lépe zajít s prvními příznaky choroby a nečekat, až se plně rozvine. Pokud si nejprve dopřejete několik rozchodů, párkrát si při vašich ‚diskusích‘ pořádně vjedete do vlasů, a teprve pak se rozhodnete pro návštěvu poradny, můžete i toho nejlepšího poradce postavit do pozice pouhého ohledavače mrtvol.“

První poradna pro partnerské vztahy u nás vznikla v roce 1967. Říkalo se jí Stálá manželská poradna a během prvního roku vyhledalo její služby zhruba 300 klientů. V současné době funguje po Čechách více než 70 poraden a svá detašovaná pracoviště mají i v lecjaké větší obci. Jen pražská poradna řeší zhruba 3000 „případů“ ročně.

Během své existence změnily poradny několikrát svůj název. Od manželských přes manželské a předmanželské až k dnešním poradnám pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Dlouhý název má signalizovat připravenost poraden poskytovat služby co nejširšímu spektru klientely. „Vedle poraden fungují dnes navíc pro neodkladné případy i krizová centra,“ upozorňuje PhDr. Šmolka. „Zatímco do poradny je většinou třeba se objednat předem, nejlépe telefonicky, krizová centra slouží klientům jako jakási pohotovost, často v nepřetržitém provozu.“

Poradny i krizová centra poskytují doposud své služby bezplatně. Patří mezi takzvaná nízkoprahová zařízení, a to zároveň znamená, že k jejich návštěvě nepotřebujete žádné doporučení. Každý klient zde má také právo vystupovat anonymně a bez ohledu na místo svého bydliště si může svobodně zvolit kterékoli z těchto pracovišť.

„Poradny ani krizová centra za vás nemohou vaše problémy vyřešit,“ uzavírá své informace Petr Šmolka, „mohou vás však naučit řešit je vašimi vlastními silami. Což zas není tak málo.“

kresba Kristina Peřichová