Co se sobcem?

Jsem vdaná 4 roky, máme dvě děti a po narození druhého to začalo pěkně skřípat. Manžel je skvělý otec, pro děti by dal ruku do ohně, ale ke mně se chová strašně sobecky. Je horší než dítě, není nikdy ochoten ustoupit, neustále vyvolává zbytečné hádky. Není mi oporou když ho potřebuju.

Teď jsem měla já i děti ošklivou chřipku, všichni horečky, kašel, rýma, děti zvracely. Jako vždy když nám něco je přijel z práce později než obvykle, až kolem deváté, když už děti spaly. Já se sotva plazila, tak jsem ho poprosila o čaj, no půl hodiny si vymýšlel proč mi ho nemůže udělat (neví kde je, bylo by mi po něm hůř atd.) aby nemusel zvednout zadek od počítače. Pak jsem si ho udělala sama, došátrala jsem se zpátky k posteli a on na mně spustil, že kdy dávám posmrkané papírové kapesníky na stolek, tak jsou všude kolem bacili a děti to beztak chytly ode mně (onemocněly o den dřív než já). Že mám každý zvlášť chodit hned házet do koše (nezájem že se nemůžu zvednout a z nosu mi teče jako blázen - odnesu je vždy když jdu do kuchyně).

A tak je to se vším, když máme vzít třeba děti k doktorovi, přijede o půl hodiny později, takže hračky, co jsem uklidila už zase vyházeli a on prostě ač ví, že jedeme pozdě a nemusejí nás k doktorovi přijmout, tak začne ty hračky co nejpomaleji uklízet, že když to nejsem schopná udělat já, tak musí on - chudinka.

Když přijdu domů od doktora a na koberci je rozmazaná marmeláda, ač mu neustále opakuji, že nechci, aby jedli na koberci, tak se se mnou bude do krve hádat, že tu marmeládu jsem jim dala já a snaží se ze mně udělat schizofrenika i když děti jsou batolata a nikdo jiný než on jim ten chleba dát nemohl.

Shazuje mně před dětmi, když mu v něčem odporuji, tak klidně řekne, že se s tím mý mozečkem to nemůžu pochopit nebo řekne dětem "vaše matka je nejchytřejší".

Argumentuje jak dítě, zapírá a pak se prostě urazí a třeba týden se mnou nemluví. To bylo jen pár příkladů za všechny, prostě se na něj nemůžu spolehnout a už té jeho nedospělosti začínám mít dost. Je mu 35 a když nedospěl doteď, tak pochybuju, že se to někdy stane. Mně je 28 a začínám si říkat, že na to, abych celý život ustupovala, jsem moc mladá...

Několikrát jsems se pokoušela s ním na toto téma mluvit, bez emocí a bez vyčítání, ale vždycky se otočil zády a ignoroval mě, nebo mi řekl že jsem hysterka. Před pár týdny už jsem vybouchla, a řekla jsem mu, že jestli se nepřestane chovat jako dítě, tak s dětmi odcházím. To se asi lekl a asi dva týdny se snažil. Problém je v tom, že se SNAŽIL, nebyl to on, přetvařoval se. On je ten sobecký a obávám se, že to nejde změnit. Zpětně vidím, že byl takový od začátku, jenže já to v rámci klidu přecházela. A teď už prostě nechci, nenechám ze sebe dělat slepici, jen aby si pán tvorstva mohl zvyšovat sebevědomí.

Ale nevím, jestli jsem schopná vzít si na zodpovědnost, že vezmu dětem tátu. Oba ho milují, on je taky, s dětmi je naprosto skvělý a řekla bych, že ho mají radši než mně. Taky je otázka, jestli by byl ochotný přistoupit na to, aby byly v mojí péči.

Fakt nevím, co mám dělat, co byste dělali na mém místě?