Re: Syn mě nevnímá

Je mi jasné, že zvlášť v tvojí současné situaci je to hodně náročné, ale jinak je to úplně normální Včetně těch reakcí prarodičů, kteří zažili podstatně poddajnější dítka (nebo je řezali při prvním náznaku vzdoru). Můj syn byl to samé, teď je o pár měsíců starší. Vzpomínám si, jak jsme byli na jaře na procházce se spolužačkami s podobně starými dětmi. Nakonec jsme skončili jen s jednou, která má chlapečka o měsíc mladšího a také to samé. Ta pro tohle měla krásné označení "selektivní hluchota" Když chce, tak slyší zatraceně dobře, když nechce slyšet, tak na něj můžeš třeba ječet a nehne ani brvou. Prostě klasika.
Obrň se nekonečnou trpělivostí, zásadní je heslo "když nejde o život, tak jde o ho*no". Co na tom, že se dítko vrátí z procházky celé zmáčené a zablácené? Doma se to umyje a vypere. Nechce jíst? Tak ať nejí, on časem něco sní, za jeden den hlady neumře.
Taky jsem si myslela, že můj syn v podstatě nebude smět do pracovny. Dneska si sám pouští počítač, sám si najde na liště ikonku přehrávače, akorát pohádku musím vybrat já. Sám si zastavuje a pouští přehrávání, má u počítače svojí židli, svojí (vyřazenou) klávesnici a myš. V šuplíku ve stole má svoje hračky. Stůl je počmáraný od pastelek, pod stolem je věčně naseto nastříhaných papírků, každou chvíli něco vylito nebo nadrobeno. V knihovničce má vyhrazený nejlépe dostupný foch, tam má svoje knížky a puzzle. Teď mi právě utkvěl na stole pohled na hromádce kaštanů o kousek vedle je píšťalka ... Tak takhle vypadá moje pracovna, která ještě před rokem byla místem zakázaným Psychické zdraví je důležitější než pořádek
Věci pro dítě nebezpečné a věci vyšší hodnoty ale nižší odolnosti je nutné dát pod zámek a ten zbytek ...

A taky mi začal s povídáním až tak ve 2 a půl a doteď je komunikace s ním dost svérázná, ale ten tvůj má ještě čas, do 3 let to nemá moc cenu řešit, když rozumí.

A jak tu někdo psal to objímání, když dělá, co nemá, že taky nic neřeší, s tím souhlasím, jen se to oddálí. V tu chvíli nežádoucímu chování zabráníš, on se při tom třeba i vzteká, že mu bráníš, ale neodnaučí se to. Po mě se každou chvíli ožene, když se mu cokoli nelíbí, mě to bylo trochu jedno, já ho znám, tak uhnu nebo mu ruku chytím, vysvětlovala jsem, podržela jsem ho a dělal to pořád. Na nikoho jiného to nezkoušel, až když začal chodit na zvykání do školky, tak párkrát praštil jiné děti Tam ho nechali chvíli sedět v takové předsíňce před třídou, asi to trochu zabralo, mě se nikdy tohle "vychladnutí" doma nepodařilo realizovat, ale teď jsem si řekla, že tohle chování prostě budu muset potírat důsledněji i doma. Tak začal chodit "na kobereček" v kuchyni v místě, kam dobře vidím skoro z celého bytu - aby nezdrhal a opravdu si tu hanbu poctivě odseděl (2 minuty). První pokus byl víc než hodina tuhých bojů, kdy se několikrát docela dobře bavil mojí marnou snahou Nakonec jsme to zvládli pod pohrůžkou fyzického násilí Ale je to sotva pár dní a už to vypadá, že to docela zabírá, nežádoucí chování polevuje a když vyvede nějakou lumpárnu, tak ho šupnu na kobereček, aby si nad tím zapřemýšlel, a už zdrhá podstatně míň.
Prostě dobře si rozmyslet pravidla a vhodné "tresty" a důsledně je aplikovat. To je jediné, co aspoň trochu zabírá. A používat fyzickou převahu, když odmítá poslechnout. Třeba u nás skoro celé léto vypadalo tak, že k odchodu zvenku domů jsem ho chvíli přemlouvala a chvíli nutila a stejně jsem nakonec nesla v podpaždí cosi vřískajícího a kopajícího Dneska když to k tomuhle dospěje, tak se zklidní po pár krocích a je ochotný jít sám.
Psala jsi, že se u vás většina věcí zlomí po 14 dnech, to docela jde. Pamatuju si, jak jedna kamarádka líčila, že jejich synek to měl vždycky 3 dny totální bojkot a pak už to bylo v pohodě. U nás se to počítá na měsíce a když už konečně něco vzdá, tak to po pár měsících zkusí znovu Ale to se obvykle pak vzdá rychleji, když znova narazí.