Re: Sdělování těžkých zpráv

Ráchel, je to fakt hrozně těžký :-( Vždycky, když musím sdělit nějakou špatnou zprávu (a v mém povolání je to často), je mi z toho nanic. Nejsem splachovací, takže obvykle se z toho potom musím vypovídat...probrat s kolegy, jak to bylo těžký a ujistit se, že jsem to zvládla (většinou mám pocit, že nic takového není možné, že tyhle věci prostě nejde ZVLÁDNOUT, můžeš je jen přežít). Jsem v tomto směru velmi špatně vybavená, když začnou lidi brečet, mám co dělat, abych nebrečela s nimi. Pomáhá mi mluvit na člověka, říkat mu, že dnešní medicína umí zázraky, že jsme se sami o tom mnohokrát přesvědčili, že i potenciál k životu, který pacient má, je hrozně velké plus, že kdyby nepřišel (protože často říkají "proč já jsem sem vůbec chodil!"), ten nález by tam stejně byl, jenom on ani my bychom o tom nevěděli a nemohli bychom společně hledat cestu k uzdravení. Obvykle nemocného pohladím nebo chytnu za ruku, i když vím, že to není profesionální, ale mám pocit, že to prostě musím udělat. Sednu si k němu na postel a mluvím tak dlouho, dokud se neuklidní, dokud nedokáže reagovat - a stejně z toho mám duši na hadry.
Někteří lidé reagují útěkem, a z toho mi je ještě hůř...
Vlastně přestože svoji práci miluju, tohle je pro mě nejvyšší hora, kterou musím zdolávat, a bojím se, že nikdy to nedokážu s klidným srdcem a svědomím.