Re: Nechci své dítě?

souhlasím, i mě jdou řvoucí děti na nervy (někdy i ty vlastní ), rozhodně nejsem typ "kvočna", ale pláč vlastního miminka, to je něco jiného. Když to vezmeš tak, že to miminko nepláče aby tě naštvalo, aby tě vytočilo nebo aby ti ubližovalo, ale jen a jen proto že spoléhá na tebe, že mu pomůžeš..... dá se to zvládnout. Hlavně se přestaň užírat negativními pocity (v tom ten psycholog může pomoci), protože to je pak spouštěč agrese a je hrozně snadné si ji vybít na někom kdo se nemůže bránit. Takže místo abys v miminku vnímala něco jako "překážku" nebo "brzdu" nebo "konec mého skvělého života", snaž se myslet na to zpočátku neutrálně (miminka jsou malinká a je potřeba se o ně starat protože to sama nezvládnou) a pak třeba i pozitivně (tak malé a přesto tak dokonalé ) (škoda že jsi se v té své negativitě udržela až doteď, asi sis to opravdu nechtěla připouštět, viď).

Je fakt, že v těhotenství jsem si myslela taky něco v tom smyslu "kolik jsem toho já chudák zkusila" ve smyslu bolesti, zvracení, nepříjemná vyšetření atd.... ale to už je zapomenuté. Tak nějak mě to posílilo aniž jsem chtěla nebo o to stála.

Za mě - zkus to, dej tomu svému mimču šanci být s tebou, jeho mámou kterou už zná z bříška.