Re: Nechci své dítě?

Moc bych ti přála, aby se tvůj názor nebo názory na děti změnily. Když jsem čekala od devíti do pěti hodin na konec operace naší holčičky, tak mi hlavou běžely všechny možné myšlenky, ty ošklivé jsem zaháněla. Pak čekat měsíc na výsledky histologie bylo taky strašný, další čekání každého čtvrt roku na výsledky magnetické rezonance. V tu chvíli si říkám, jak můžou ženské (záměrně nepíšu mámy, protože to mámy nejsou, nezaslouží si to pojmenování) takovým bezbranným tvorečkům ublížit. To opravdu nikdy nepochopím, věřím, že až své mimi poprvé uvidíš, tak se v tobě něco změní, a to tak, že budeš chtít se o něj starat, opečovávat ho, bát se o něj, když bude nemocné, čekat na první úsměv, první slova, první krůčky. Já se v roce a čtvrt malé hrozně bála, že bych o spoustu věcí z tohohle přišla. Operace naštěstí dopadla dobře, i když jsme pak ještě museli na další, ale ta už byla kratší a i pobyt v nemocnici byl na kratší dobu. Teď už jen jezdíme na kontroly na onkologii, zatím vše dobré, klep klep klep. Asi bych zešílela, kdyby se bobískovi maličkýmu něco stalo. Věřím, že i ty začneš svoje mimi milovat. V dětech je kus nás, naše pokračování, přece nechceš o kousek sebe přijít???