Re: Jsem těhotná a nechci své dítě

Já tě naprosto chápu.
Ale mám pocit, že tady právě řešíme jednu zmatenou nešťastnou těhotnou holku, ženu, která tak úplně neví coby. To, že může dítě dát bezproblému k adopci, to, že tím pro něj udělá "dobrou" věc, protože se dítě dostane k lidem, kteří ho narozdíl od ní moc moc přejí, to, že to není nic opovrženíhodného, to už jí tady napsalo mnoho z nás.
Já jí chtěla nabídnout pohled z druhé strany, jinou variantu.
Upřímně, jsem přesvědčena o tom, že kdyby dítě vnitřně tak moc nechtěla, jednoznačně nechtěla, tak šla na potrat. Hned, bez ohledu na svého partnera. Ale to neudělala, což ve mne vzbuzuje pocit, že její současná situace je jen jedním z mnoha obrazů "těhotenstké paniky", kterou si čas od času některá těhotná projde. A děje se to i holkám, která si dítě přáli, žijí s milujícím partnerem, jsou finančně zabezepečené, najednou mají pocit, že to nezvládnou, že to není ono, že to dítě vlastně až tak úplně nechtěly a bojí se, co bude dál.
Zakladatelka je na tom objektivně mnohonásobně hůř (špatný základ z dětství, současná situace, atd. ..), takže se ani není čemu divit, že píše tak, jak píše.
Jenže to podle mne ještě pořád nemusí znamenat, že je definitivně neschopna cítit lásku ke svému dítěti, postarat se o něj a že se ho tedy má jednoznačně vzdát.
Sakra, je moc hezké psát jí tady, jaká je úžasná, že chce své dítě poskytnout jiné ženě, která po dítěti moc touží, ale já si pořád myslím, že primární by mělo být pomoct jí zkusit tu situaci uchopit jinak a dát jí i dítěti šanci, aby zůstali spolu. Je to její dítě, ne nějaké zboží, takže by se mělo udělat vše proto, aby také jejím zůstalo. A už jsem napsala, když to nepůjde, tak to nepůjde, ta možnost adopce tady je.