Manžel mi není oporou, docházejí mi síly

V posledních měsících řeším problématický vztah s manželem. Jsme spolu 8 let, čekáme 4 (chtěné) dítě. Již dříve, když se můj manžel věnoval zejména sám sobě, svým koníčkům, pc hrám, kamarádům (v každém období je to něco jiného)jej mé výtky a představy o tom, jak bych si představovala jeho roli v rodině ještě víc oddalovaly tomuto mému ideálu a uzavíraly do vzdoru , jsem se v zoufalství a slzách zaříkávala, že když nefunguje jako otec a manžel, musím zastat vše sama, sílu že v sobě musím najít. Již tolikrát jsem se spálila v nějakých svých očekáváních i planých prosbách, že jsem se odstřihla a na opravdu jsem se k věci postavila tak, že jsem natolik silná, že se o celou rodinu postarám sama. Vždy jsem si manželství automaticky představovala jako souhru dvou, kdy jeden automaticky zastane práci, která je zrovna potřeba, zajímá se o druhé a snaží se aby jim bylo dobře, o to větší bylo mé rozčarování, když jsem zjistila, že u nás to automaticky nefunguje a že to nefunguje ani po dlouhých letech života s dětmi ve společné domácnosti. Tímto odstřižením na scénu vstoupila i sebelítost, které se neubráním, bolest, zklamání, zapření všech sil, ale hlavně – a to považuji za nejhorší- manžel pro mě přestal být oporou, přetal být pro mě člověkem, na kterého se mohu spolehnout a plně mu důvěřovat . Vím že je mi věrný, vím, že mě miluje, v tom mu důvěřuji velmi. Mám na mysli záležitosti běžného života: to, že když nastane nějaká komplikace, organizační nedostatek, nečekaná situace, kterých je se 3 malými dětmi fůra, že se k věci postaví čelem a vynasnaží se jí vyřešit. Namísto toho mi začne vykládat 100 důvodů, proč jí vyřešit nemůže a že já jsem to měla udělat jinak, aby k té situaci nedošlo, že si mohu zařídit složitě to a to, poslat nějakou kamarádku, případně začne panikařit nebo se rozčilovat atd...Vymyslím příklad: když se stane, že mi ujede vlak a zůstanu s dětmi třeba někde trčet, volám mu, že prší a další nám jede za 2,5 hodiny, čekala bych, že sedne do auta a 30 km pro nás přijede. Asi jsem staromodní, ale já tyhle očekávání prostě v sobě mám tak zažité, že je nemohu změnit. Návrh že by přijel tedy nepadne, zeptá se proč nám to ujelo, a ať tedy počkáme na další....Na to já nevydržím a začnu na něj tlačit, že jsem už hodně unavená a jestli by nemohl pro nás přijet, on mi na to klidně odvětí že to zvládnu, že má teď nějakou práci, že je to složité atd ( tím nemyslím zaměstnání ) ,přitom já opravdu žádám o pomoc jen v případech krajních, nejsem žádná citlivka...Když mi není dobře, jsem nemocná a poprosím jej, jestli by nemohl dnes udělat to a to, často řekne že ne..Když jej poprosím zda by nemohl si vzít na jednu noc malou k sobě, že jsem už opravdu unavená a potřebuji se aspoň jednu noc v kuse vyspat, řekne že ne, protože by se nevyspal on, a vstává do práce (o víkendu to také nenabídne)...Když jsem chtěla začít studovat dálkově při dětech, byla z toho několikadenní hrozná scéna, nechtěl za žádnou cenu abych to udělala, ačkoli jsem mu vysvětlovala, jak je to pro mě důležité. Nakonec mi sdělil, že nemám počítat s tím, že „mi“ děti bude hlídat, ačkoli čas na to měl. (podotýkám že do té doby jsem nechodila vůbec nikam, několik let) Školu jsem si prosadila a děti hlídá, ale zranění z jeho přístupu zůstalo....
.Další kapitolou jsou práce v domácnosti (manžel má povolání, u kterého se nepředře, sedí celý den u pc a má i dost volného času) a péče o děti. Zastává zřejmě názor, že vše mám dělat jen já, protože jsem na mateřské. Já samozřejmě o děti a domácnost pečuji, nákupuji, vařím, uklízím, chodím s dětmi ven a za zábavou, veškeré organizační záležitosti ohledně dětí (kroužky, škola, školka) obstarávám samozřejmě sama, a není to lehké se třemi dětmi vždy sladit (nejstarší dítě bylo teď v první třídě), takže většinu všedních dnů běhám jako fretka sem tam, manžel nemá o tom ani přehled. Muž již dávno zcela rezignoval na to, že by doma cokoli udělal, nádobí nemyl snad 2 roky, vařit neumí, že by vytřel ho ani ve snu nenapadne, pračku neumí ovládat, nepořádek okomentuje a překročí. Neudělá vůbec nic, a to ani o víkendu, kdy je doma. Opravuji, cca 2x měsíčně koupí v obchodě karton mléka, mouku, brambory atd – těžké věci a tak 1x za měsíc uvaří. Nevadí že v neděli je na lince od pátka nádobí... v bytě je bordel, protože já to prostě přestávám zvládat, dochází hlavně psychické síly.
Musím dodat že po tomto odstřižení se nutně následoval problémy v sexu, kdy manžel po celém dni, kdy jsem ryla držkou v zemi večer sex vyžadoval jako by se nechumelilo a nechápal proč já nechci, časem si to začal brát osobně, nakonec to vyhodnotil jako pomstu, nebo nějaký druh výchovy z mé strany. (nepomohlo milionkrát vysvětlování toho, že prostě nemůžu, když jsem psychicky rozladěná), začaly nátlaky, nucení k sexu, obviňování z toho, že si vymýšlím důvody, proč ho odmítám, scény. Připadala jsem si mnohokrát jako gumová panna, i když jsem tisíckrát chápala jeho sexuální potřebu...Nyní jsem se dostala do stadia, kdy už mi zřejmě docházejí síly. Pochopila jsem, že nejsem tak moc silná a že rozhodnutí které jsem v minulosti učinila, že když manžel nefunguje, udělám vše sama bylo šílené, nicméně jsem ho dělala kvůli dětem. Je to přesně to, co mě psychicky ničí: ráno vstanu, vidím tu tunu práce, nepořádku, toho co je potřeba za ten den zvládnout a vím, že jsem na to jen a jen sama, a co neudělám já, to nebude, peněz je málo...A nejde jen o mě, jde o děti! A jde i o mě, nevidím žádnou budoucnost, žádné pochopení, večerní partnerské poklábosení a pochopení, sdílení se....V poslední době začínám propadat z tohoto pocitu depresím. Nejde jen o chod domácnosti, jde i o to, že muž s dětmi nikdy nic sám nezorganizuje, max. je vezme na hřiště, nebo do hospody na limču, přičemž se tváří jako že je to maximální oběť. Aktivity typu koupaliště, zoo, jedem na houby, jedem na hrad, bude bojovka, jdeme na zajímavé místo, organizuji výhradně já ( předtím nadhodím muži jako nápad na víkend – bez jeho valného zájmu) ... Muž se prostě buďto ráno nebo odpoledne přidá (pokud zrovan nespí) a nebo jdu s dětmi sama. A tak je to se vším. Je to jako bychom byli rozdělělni na „já a děti“ a „on“ . Když někam s dětmi jedeme, vždy upřednostňuje svůj klid a svůj zájem před dětmi, ty se jen „vezou“, většinou nakonec vypění že děti zlobí a chce jet už domů, protože je unavený, nebo se tváří tak otrávěně, že jsem otrávená taky (a děti taky). Naše společné všední dny v poslední době vypadají tak, že muž přijde odpoledne z práce (kolem 16.hod), sedne si k pc, pak někam odejde něco zařídit, večer vykoupe a uloží děti (pod mým nátlakem že do hospody může přece jít až usnou) a hned poté si oddechne a jde, vrátí se po půlnoci, spí v oddělené místnosti ( už několik let, aby ho děti nebudily, protože má problém se spánkem – o děti se starám od miminek v noci sama ), ráno odejde do práce dřív než vstanem. Mám dojem, že upřednostňuje přátele a kamarády, různé aktivity - vlastně skoro cokoli- před tím být s rodinou a dotýká se mě to....
Potřebovala jsem se asi jen vypsat a politovat . Nechci rozvod, vím že mám na situaci vinu i já, je to partner kterého jsem si zvolila a nechci couvat. Ale už nevím kde brát sílu , mám dojem že manžel je pořádně vzteklé dítě, který si žije sobecky svůj život a s dalším dítětem to bude jen horší. Bojím se že se to podepíše na dětech. A v žádném případě nehci z dětí činit nějaké nástroje našich sporů typu „víš co, nechávám ti tu děti a odcházím se bavit, dělej si s nimi co chceš“, já tohle dětem neudělám, musím a chci být tím, kdo je tu pro ně vždy, vždyť ony nejsou nějakou přítěží, jsou to naše děti !!! Nechci jen vyčítat, nechci ho násilně přetvářet k obrazu svému, nesnáším to, když se musím chovat jako „hysterická ženská“, ale mám dojem, jako by to on snad vyžadoval a jedině na to slyšel. Vím že děti miluje a mě taky, ale připadá mi jako bychom byli jen pro jeho potěšení, jako by dokázal jen brát a už ne dávat, jakkoli obětovat své pohodlí.
Když o situaci mluvíme, já brečím, že už nemůžu, tak mě objímá, že bude vše dobrý, že to není pravda, že nás má rád, že něco pro děti udělá, že chce abych byla spokojená....Ale nezmění se nic, kromě toho, že je jeden den milý. Jsou to jen slova a já jim už nevěřím...