Re: Vztah s matkou

Dnes už mámu jako autoritu (ve smyslu že bych při svém rozhodování brala v úvahu její názor - pokud si ho samozřejmě nevyžádám, což je zřídkakdy a jen v tom, na co je podle mě "odborník" - třeba vaření) neberu a náš vztah je - přinejmenším z mého pohledu - rovnocenný; kamarádský ani ne, protože máma mě samozřejmě pořád vidí jako své dítko, kterému musí vyčinit, pokud např. v zimě nemá čepici, a kterého se ptá, jestli si nezapomnělo klíče apod. - prostě chová se pořád jako někdo, kdo musí o své dítě pečovat a chránit ho, ne jako kamarádka.
V porovnání s tátou - celkově si s mámou rozumím lépe, ale určité věci pociťuju podobně jako táta (na rozdíl od mámy). Konkurentky jsme nikdy být nemohly, protože naši vždycky spolu táhli za jeden provaz, vždycky si stáli po boku "proti" mně; a navíc já jsem nikdy v tátovi neviděla žádný idol mužství, spíš jsem si vždycky přála mít úplně jiného partnera (a mám).
Mámě jsem toho vyčítala habaděj, ale dnes už nic. Snad už jsem se se vším jakž takž vyrovnala a vím, že všechno co dělala, dělala v dobré víře...