Podezření na Aspergerův syndrom u syna

Ahoj, chodím sem již déle, ale nějak se mi na toto téma zatím nechce psát s mým běžným nickem. Pokud je někde nějaká zamčená diskuze, ráda se jí zúčastním. Nějak nevím, kde začít. Synovi jsou tři roky. Je to možná ještě brzy pro stanovení takové diagnózy, ale faktem je, že se chová dost neobvykle. Nyní má zase nějakou krizi, chodí to ve vlnách a já nezvládám.

*Je neuvěřitelně tvrdohlavý. Když si postaví hlavu, není na něj páky. Leží na zemi, pere se se mnou, neposlouchá. Ale není to že by byl ovládnut vztekem, jen chce to, co si usmyslel. Ve svých dobrých obdobích se z toho stavu dostává tak, že najednou přepne, přestane brečet a jde jakoby nic udělat to, co chci já, tváří se ale, že to právě vymyslel on. V období krize je schopen lézt po skříních, aby našel zabavenou věc, ničit věci, mlátit nás.
*Od malička nemá rád dotyky, hlavně třeba když babičky nějak žertují, pošťuchují. Když se ho dotkne někdo cizí, třeba ho pohladí po hlavě apod. Rozčílí ho to strašně. Naopak se mnou se mazlí rád, ale tak divně. Jako miminko se kolem mě přímo obtáčel, později se nechával celý obejmout oběma rukama. Nyní po mě leze, je to nepříjemné, tlačí se hlavou, štípe mě, žmoulá, olizuje a žužlá mi lokty, líže mě.
*Špatně usíná. Jako mimino jsem ho musela znehybnit, chvíli se cukal, pak usnul. Pak už to nešlo, jeden čas trvalo uspávání i tři hodiny, nyní dělá scény, že nechce spát, přitom vidím, že je k smrti unavený. Že se mu nelíbí v posteli, dneska dokonce ani neřval vzteky, ale spíš vzlykal, pak mi to i v klidu vysvětlil, že tam nechce být. Nakonec usnul. Je už nevyspalý. Přes den ho už neuspím, nezklidní se tak, aby usnul. Ještě nikdy neusnul v posteli sám, nevydržel by tam. Rituál před spaním dodržujeme od narození.
*Nesnáší omezení, neustále je nahý, nejradši by byl venku i bosý, trny a nic mu nevadí, i když má nohy do krve. Teď novinka, nechce mít venku rukavice, i když má ruce zmrzlé, že je neohne.
*Nemá rád změny. Když má špatné období, je to k nepřežití. Například je tak nervózní z odchodu kamkoliv, že radši nejde nikam. I když máme vše připravené, to oblékání ho tak děsí, že začne šílet, běhat po bytě, po posteli, dělat podivné zvuky jazykem, chová se jak trotl. Když jsem pověsila na zeď obrázek (už tam dříve byl, jen jsem přidala rámeček), udělal scénu, strhával ho ze zdi, ječel.
*Je na mě velice závislý. Za jeho život jsem byla dvakrát večer venku, a to když byl mimino a spal. A vlastně v porodnici s mladší sestrou. Je jí rok a celý minulý rok jsme bojovali se žárlivostí. Mstil se hlavně mně. Byl to pro něj asi velký šok, cítila jsem z něj velký smutek. Teď si ale myslím, že už nežárlí a že ho sestra spíše táhne nahoru. Ona je velmi bezprostřední a úplně jiná než on. Nedá se hned tak odradit, je v pohodě a staršího bráchu miluje. Myslím, že ona je to nejlepší, co ho mohlo potkat.
*Jsem si skoro jistá, že tuto diagnóyu měl můj děda a že ji mám i já. Nebo možná ne diagnózu, ale dost podstatné rysy.

Asi je toho víc, ale teď si nějak nemůžu vzpomenout. Díky všem, co si to přečtou. Je mi momentálně fakt nějak mizerně. Hrozně se bojím, že bude v životě trpět jako jsem trpěla já, myslím vnitřně, sám se sebou... Díky za případnou radu.

P.S.: Byli jsme už jednou i u psycholožky, ale tam se nějak moc neprojevil, tak nevím, jestli měla možnost něco sama vypozorovat.