Re: Mám podezření na Aspergerův syndrom u syna

Červánku,
tak nejlépe tím, že ten rituál porušíš a ono uvidí, že se skutečně NIC nestane. Já vím, že je to v praxi opruz a ne pokaždé to jde, že je člověk třeba v časové tísni...
Zkusím ti popsat typický průběh. Někam jsme šli a syn odmítal, začal brečet, obracel se v chůzi nebo se rovnou zastavil. Tak jsem se ho zeptala, proč nechce jít (chápu že to ve 3 letech ještě moc nejde, ale ve 4 už ano), čeho se bojí, co se děje.
"Neznám to tam a bojím se."
"Ale vždyť jsem s tebou, neposílám tě tam samotného. Myslíš, že bych tě brala někam, kde by bylo čeho se bát? Pojď, zkusíme to, třeba uvidíme cestou něco hezkého, co jsme ještě neviděli, zažijeme něco zajímavého."
On teda obvykle tvrdil, že nic zajímavého zažívat nechce a o žádný "dobrodružství" nestojí, ale když jsem ho vzala za ruku - někdy jsem ho teda musela vzít do náruče, pravda - tak se poměrně záhy uklidnil, když viděl, že se FAKT NIC hrozného neděje.
Nejhorší je, když dítě cítí stres z tebe.
To jeho negativní pocity umocňuje.
Vím že musí být těžký se ovládnout, ale ten přenos je strašně důležitý. Možná úplně nejdůležitější.