Také jsem měla podezření

Také jsem měla u staršího syna podezření..no stále ho mám...ale když jsem si prošla vše pro a proti, nikam jsem nešla, to že budu vědět, že to na 100% je, mi nepomůže vyrovnat s jeho záchvatem či výstupem atp. (tedy mně, možná někomu ano), ve věku kolem 3 let měl velmi podobné rysy chování, jak popisuje zakladatelka (až nyní ve srovnání s mladším si uvědomuji, jak to bylo "jiné" než běžné, ale tehdy mi to tak nepřepřišlo), vše muselo být, jak byl zvyklý, nenajedl se, když byl otevřený šuplík v lince, musel ho jít zavřít. Ve školce velké problém s adaptací, hlavní problém byl, že nevěděl, co bude např. za hodinu za program a to ho bloklo a schovával se v látkovém domečku (nedokázal to vysvětlit), nyní chodí s odkladem do 1. třídy, do teď má problém se "změnami", a to nejen doma ale i ve škole, např. brečel, když měli jít do divadla, že neví, jak to bude probíhat. Nyní je to o 100% lepší, že to dokáže popsat svoje pocity, strachy a můžeme to rozebrat, povídat si o tom (i když ne vždy to pomůže), teprve nyní vidím, jak moc musel "trpět", když neuměl říci, co ho trápí a ty projevy chování mi to neodkryly. Já za sebe jsem se snažila a snažím, aby především uměl popsat svoje pocity, ty se učím a snažím přijímat zcela vážně ( i když mnohdy se tomu musím smát) a snažím se, aby se naučil vyrovnat se strachem a úzkostí z nového tj. ne aby se nebál, ale aby se naučil to překonat. Nedávno mi nebylo dobře a on přišel, pohladil mne a přikryl - tím jak je jinak dost bezkontaktní, tak mi to úplně vhrklo slzy do očí. Je to běh na dlouhou trať :)