Asketický život mi přestal vyhovovat, ale nechci být za rozmachanou

Dobrý den,
řeším takové dilema. V době, kdy jsem se seznámila s manželem, jsem byla mladá a nadšená. Jednak jím , jednak do "přírodna" . Taky jsme neměli moc peněz, takže se prostě udělala "z nouze ctnost". JENŽE: jak čas šel, začali jsme oba dost vydělávat a já jsem si najednou uvědomila, že mi vlastně původní "asketický" život nevyhovuje. Ne, že bych úplně obrátila a hodlala bydlet na zámku a nosit perly a kožichy a zaměstnávat služebnictvo...ale prostě začalo mi vadit všechno, co je "nepohodlné" a snášela jsem to spíš z nouze a z ohledů na partnera, než že bych to doopravdy tak chtěla. Dám příklad: máme malý byt na sídlišti, ale zároveň se člověk nemusí po příchodu z náročné práce o nic starat - prostě cvak, je světlo, teče voda, teplo, a tak. Manžel touží po domku na vsi, ale co hůř, na samotě, a po nějaké "romantické" ruině, kterou by si (samozřejmě na úkor času stráveného se mnou) "opravoval vlastníma rukama" (a já bych v tom nedodělku x let musela bydlet, a jakkoli mi fyzická práce nevadí, prostě po příchodu z práce už chci mít klid a odpočívat nebo se věnovat svým koníčkům, a ne někomu "pomáhat na stavbě, kterou stavět nechci"). Myslela jsem, že spíš vyhodíme ten různě nashromážděný nábytek "po tchyni" a koupíme si moderní, hezké vybavení...jenže je to prý "plýtvání" a "škoda", když "staré přece ještě slouží" (no, ale je to děsné!). K moři na dovolenou nepoletíme, protože "přece máme za domem rybník a není správné plýtvat ani penězi, ani zatěžovat planetu výfukovými plyny aj." Tak je to se vším - každý kousek oblečení musím domů "propašovat" a stejně si toho manžel všimne, a místo, aby mě pochválil, jak mi to sluší, zachmuří se, že jsem zase utrácela, a že "to si o mně nemyslel". Manžel chodí oblečen dost omšele a někdy i je dost cítit, protože "časté praní zatěžuje přírodu". To mi na něm vadilo dost i dřív, ale pak jsem usoudila, že ani já nechci, aby mi mluvil do mých věcí, tak já bych neměla do jeho.

Hodně jsem se snažila na sobě zapracovat ve smyslu "Přece JE správné žít v souladu s přírodou, žít v ní, pěstovat si vlastní ovoce a zeleninu, dýchat čistý vzduch, pooslouchat ptáky..." a "Vždyť manželovo způsob života je vlastně lepší než můj, "konzumní"...ale prostě nedostala jsem se do fáze přijetí. Spíš naopak - najednou se mi to začalo zajídat o to víc...
A jsem současně na sebe naštvaná - copak já CHCI být nějaký "měšťák konzumní"??? PROČ mi to tedy tak vadí? A ještě hůř - copak opravdu JSEM ve skutečnosti TAKOVÁ?

Nevím, jak z toho ven. Myslím, že "neplýtvám", prostě jen odmítám žít dál tak, aby ani "děti v Africe" z toho "neměly újmu". V principu si rozumíme, já také třídím odpad, zbytečně ničím neplýtvám atd. Rozcházíme se jen v míře toho "(ne)plýtvání". Manžela si vážím, na všech ostatních věcech se normálně domluvíme, sex je s ním skvělý...nechtěla bych o něj přijít jen kvůli své "rozmachanosti". Jako že vyměním dobrého člověka za novou kredenc... Na druhou stranu, on ze svých pozic neustoupí a navíc tím nepřímo i přímo omezuje mě, a ještě chce, abych to nevnímala jako omezení, ale jako "rozšíření obzorů", "návrat k přírodě". Nu, TO je právě pro mě to nejtěžší...
Děti nemáme.

Byla bych ráda spíš za názory, "jak to udělat, aby to šlo", než za rady typu "rozejděte se". To se dá udělat vždycky, ale tak bych to řešila nerada. Děkuji všem.