Sousedské vztahy na vesnici

Dneska jsem nějaká nakrknutá, od půl osmé kdosi asi 60 metrů od nás pálí nějaký humus, smrdí to po celé dědině, vítr vane k nám, takže mám začouděný celý barák, štípe mě krk, kluk má kašel a toto ho dráždí ještě víc. Čoudí to tam jak fabrika a jak to tak vidím, tak minimálně do půlnoci ještě bude. Soused asi tak 7 metrů vedle oken kde mi spí malá pustil šroťák a chystá šrok prasatům. A my blbci nesekáme v neděli trávník nebo i jindy po 19. hodině, abychom náhodou někoho nerušili. Tady si s tím nikdo hlavu neláme...
Soused na druhé straně má od března zavřeného zlatého retrívra v rozpadlém domku, který má okno na naši stranu. Pes chudák odtud nevylezl půl roku, donedávna jediné rozptýlení které měl, tak jsme byli my, že jsme k němu promlouvali, ten se radostí mohl pominout. Leží tam ve výkalech (pokud pominu ten smrad a občasné žalostné kvílení - naštěstí pes není blbec a moc neštěká) a před pár dny mu to okýnko narychlo zadělali luxferama, asi abychom se na něj nemohli ani mrknout (předtím tam bylo jen pár prken a mříže).
Na zahájení školního roku jsem neslyšela ani půl slova z toho, co ředitelka a další vepředu říkali, protože to stádo dospělých (rodičů) nemělo nic lepšího na práci, než se živě bavit, asi že se neviděli půl dne. Jinak to samé se dělo na Vánoce na vánočním večírku, kdy se ta děcka vepředu snažila něco předvést a milí rodičové a prarodičové nemohli ta ústa zavřít, pak i na konci roku na další besídce, do toho křičeli různě mladší sourozenci, zatímco my jsme naši dvouleťačku taktně odvedli ven, aby nerušila. Ostatni ani náhodou. Fakt děs. Jako v paneláku je to horší, ale vesnice taky není taková idyla a klídek, jak by se zdálo.
Jen jsem se potřebovala vypovídat, dneska to na mě nějak padlo.