Re: Vážíte si svého muže? I když si to "nezaslouží"?

Creo,
muže, jakého popisuješ, bych si nevážila, resp. bych k němu původní úctu ztratila.
Svého muže si vážím - kromě základní úcty, jakou mám ke každému člověku, si vážím řady jeho vlastností, činů, rozhodnutí. Na druhé straně vím, že má (podobně jako mám určitě i já) některé projevy, které z mého pohledu hodné úcty nejsou - ale vím, že to je někde za hranicí toho, kde je s věcmi schopen a ochoten něco udělat. Miluju ho, takže se jej snažím přijímat i s tím, co v jeho jednání nemusím, když vím, že to v tuto chvíli nedokáže nebo nechce řešit. Nakolik si mě váží on, nebo nakolik mne bezpodmínečně miluje - vím, že má své limity, za které jeho láska nesahá, a kde volí podle hesla "raději její trápení, než moje" - vím, že se tím trápí, je dost dobře možné, že si prostě nemůže pomoci. Na druhé straně se mi to snaží v mnoha směrech vynahradit. Kdybych se podívala na sebe, určitě bych našla podobné limity - myslím, že lidé jsou schopni se vzájemně sladit jen do určité míry a pak zůstává u každého řada oblastí, kde se mohou jen vzájemně respektovat. Ale je otázkou, jaké to jsou oblasti, nakolik to tomu druhému (nebo dětem či obecně druhým) ubližuje atd. To, co popisuješ Ty, by bylo za hranicí mé ochoty snášet to. Mám ke druhému úctu, ale mám ji taky sama k sobě.